Svět stínu jako část skutečnosti
Na oné mytické cestě poutníka k celistvosti, k sobě samému, potkáváme vlastní stín. Potkáváme sami sebe, jako „negativ“, jako opak toho, za koho se považujeme, za koho nás považují jiní, onu strašnou „tisícihlavou“ příšeru, která by vlastně vůbec neměla být…
Jedna ze základních lidských potřeb, lépe řečeno potřeb osobnosti, ega, je potřeba být uznáván, přijímán, milován. Pro naplnění této potřeby je ochoten člověk mnohého. Ze strachu z odmítnutí a zneuznání, naučí se již jako dítě potláčet, skrývat a neprojevovat onu část své bytosti, o které se domnívá, že není společensky přijatelná, akceptovatelná. Ze strachu z odepření lásky, se již jako malé děti učíme „předkládat“ světu onu „líbivou“ tvář, o které se domníváme, že bude ostatními, již stejně postiženými, přijata .Sami sebe násilným způsobem kroutíme a formujeme do póz a postojů, o kterých se domníváme, že nám přinesou tolik vytoužené naplnění, nebo alespoň odvrátí možnost odmítnutí, potenciální možnost ne-lásky.
V průběhu let, se naučíme přizpůsobování, hraní společenských rolí, nekonfliktnímu chování a civilizačním navykům. Vytvoříme a zafixujeme masku, personu, neskutečnou, rigidní tvář, image, kterou předkládáme okolnímu světu i sobě samému. Tato neživá, strnulá forma, která předstírá celého člověka, předstírá život, je však pouhá iluze, pouhým molochem na hliněných nohou.
Vytvořili jsme postmoderní civilizaci plnou bezduchých stínů, mrtvých duší, které z nesmírného strachu o zachování vlastního života, o něj nakonec zcela zákonitě přijdou. Vysnili a zmaterializovali jsme šílenou společnost, ve které je největší zločin, nebýt stejně šílený. Společnost sevřenou množstvím nesmyslných a nelidských dogmat, ať již z oblasti morálky, společenských vztahů či ekonomie. Jsme šílená společnost, která zoufale a všemi prostředky hájí onen falešný a neskutečný obraz sama sebe.
Zpátky ke stínu.
V průběhu dospívání (ochočování), učí se mladý člověk hrát „přijatelné“ role, pro své rodiče, přátelé, nadřízené. Mistrovské zvládnutí této hry, této lži, tohoto násilí proti sobě nazýváme civilizací.
Co se však stalo s tím odmítaným, s tím co by vlastně nejlépe vůbec nemělo být? Zmizelo? Vypařilo se? Ztratilo se? Odešlo, či co?
Samozřejmě, že ne! Nic z toho, co jsme vytěsnili, co jsme odmítli, co nechcem mít jako svoji součást, n e z m i z e l o. Ani nemohlo. Vše vytěsněné, žije dál svým životem, nekontrolovatelně, na nevědomé úrovni, jakoby v onom stínu… Všechny návyky,vlastnosti, sklony, přání či touhy, které byly člověkem ohodnoceny jako nežádoucí, špatné a posléze odsunuty do „stínu“, se neztratily, ale dál existují. Nejenom, že existují, ale dál „žijí“ svým vlastním životem a „obtěžují“ lidskou bytost. Dalo by se říct, že vlastně „kazí“ hru. Jakoby „kazí“ vše pracně vytvořené, vše co po léta se snažíme předstírat ostatním lidem, ale především sami sobě. Předstírat, že jsme vyrovnané, laskavé, chápavé a milující bytosti, přestože kdesi v hloubi duše, víme, že to není tak docela pravda.
Kdesi v hloubi naší duše na nás číhá ona dávnověka příšera, onen mytický drak či šelma, která hrozí, že nás roztrhá, že nenechá kámen na kameni. Strach z tohoto zničeníje tak silný, že věnujeme podstatnou část své energie na udržení své „temné“ stránky pod kontrolou, v klidu. Na jedné straně se civilizovaný člověk podobá „bledému koni“, trpí chronickým nedostatkem životní energie, na straně druhé je jeho klid pouhým zdáním, fikcí, která se může každým okamžikem zvrhnout ve svůj opak. V dějinách je mnoho příkladů destruktivních projevů uvolněné potlačené energie. Inkvizice, války, revoluce, apod., jsou jenom vrcholem ledovce lidského běsnění.
Je možné uzdravení?
Každé uzdravení, v prvé řadě předpokládá přijmout fakt, že jsme ne-mocní, že potřebujeme uzdravit. Pouze nemocný, může být uzdraven, pouze hříšník, může být spasen. Zdravý přece nepotřebuje lékaře.
Další fáze spočívá v přijetí toho, co je, v přijetí přítomného okamžiku. Naše nemoc spočívá v chybné mysli, spočívá v chybném (neúplném) hodnocení prožívaného. Jedná se o chybné rozlišování a rozdělování věcí na dobré a zlé. Přitom dobro a zlo je podobné jako den a noc, horké a studené, muž a žena. Oboje tvoří vyšší harmonii, navzájem se spoluvytváří, doplňuje a podpírá. Každým vydělením narušíme harmonii a dostáváme se do hříchu. Mineme svůj střed.
Vytěsněné „morální zlo“ většiny lidí, je pouze morální kompilát těch mocných, určený k ovládání těch ostatních. Slouží především k prosazování mocenských zájmu, k ovládání nevědomých mas a snadnému získání přeměněné lidské energie.
Názor, že bez civilizačního potlačování sama sebe, by se společnost, rozpadla či zvrtla, nemůže obstát. Čím víc je společnost potlačená, čím více její členové vytěsňují, tím je více destruktivní a nebezpečná sama sobě i okolí.
Cesta ze stínu ke Světlu, cesta k Bohu, k sobě samému, spočívá tedy v přijetí nepřijatelného, přijetí sebe sama se svým stínem, ponoření a přijetí onoho bahna v sobě samém, své temné stránky. Ač to může znít neuvěřitelné, přijetí sebe znamená zamilovat si vše temné, vytěsněné v sobě samém. Celistvost totiž znamená přijmout sebe (a tím i ostatní lidi a boha), se vším všudy. S tím co, považujeme za dobré i to co považujeme za zlé. Ostatně Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé. Vypadá to zvláštně, ale přijetím sebe sama, toho co je a vždy bylo, jednak získáme spoustu energie (temno je jí plné), jednak se staneme jinými lidmi. Teprve v celistvosti je možné se svobodně rozhodnout pro dobro, pro Lásku, pro Boha. S potlačenou části, s démonem v duši, to není možné.
Sebeláska na cestě k celistvosti rozhodně neznamená omlouvání zla, nebo dokonce jeho páchání. Znamená pouze v sobě přijmout to, co zde bylo vždycky, vynést je na Světlo a rozpustit v Boží Lásce, rozpustit ve Skutečnosti.
Je však třeba pochopit, že osvobození lidstva není žádoucí pro ty, jež se podílejí na prodlužování nevědomosti většiny lidí. Pro ně, je tento stav zcela žádoucí. Čím více bolesti, trápení a rozdělení, tím pro ně lépe. Zkrátka nejenom to co oko vidí a ucho slyší je skutečné. Nejlépe je však se přesvědčit sám…
Nechť nám na cestě k celistvosti pomáhá Bůh.
Děkuji Pavle :-).