Cesta k proměně

Proměna lidské mysli a emocí

Občas slýchám od různých lidí otázku: „Jak se mám uzdravit, jak se osvobodit, jak se stát jiným člověkem…“ Obvykle se očekává tajemná, jednoduchá, přímo instantní rada, která nás zaručeně, jakoby kouzlem přivede k cíli. Málokdo je připraven podstoupit obět, projít svým vlastním peklem, či snášet utrpení.
Přestože k cíli, domů, k Nebeskému Otci a Nebeské Matce, vedou různé cesty, jsou to cesty úzké, trnité a neprošlapané. Ty velké, široké, dlážděné či hodně prošlapané, jsou cesty duchů pošetilých a zbloudilých a nevedou k cíli.
Těžko lze očekávat, že ke skutečné proměně dojde během několika hodin, či dní, na placeném zážitkovém semináři, nebo podobné aktivitě. Ne že by to nebylo možné, ale je to velice nepravděpodobné. Ostatně i ve sportce lze vyhrát první cenu… Ani to však nevadí- vždyť již Mefistoteles ve Faustovi prohlašuje: „Já jsem součástí oné síly, která neustále chce páchat zlo, přesto koná dobro.“ V těchto slovech je krásně vysytižen princip a působení tohoto duálního světa. Cesta vždy začíná přijetím opačného, stejně jako odrazit se ode dna lze, až když na dno se také ponoříme. Pokud se budeme bránit dostat se na dno, nikdy se od něho nebudeme moci odrazit.
Jaká je cesta k proměně?
Kdo očekává snadnou, nenáročnou, jakoby instantní cestu, bude zklamán. Opravdová proměna vyžaduje bytost odvážnou, smělou, která se již dostatečně ve světě „vyřádila“, která již ví, že štěstí a lásku z tohoto světa nenačerpá, zkrátka hrdinu. Pojem hrdiny, nejlépe vysvětlují antické tragédie (Sofokles) a staré pohádky. Archetyp hrdiny představuje člověka, kterého již „doma“ nic nedrží (otec i matka umřeli, macecha jej vyhnala), je tedy nepřipoutaný, ve světě nemá žádný konkrétní cíl. Je tedy na cestě, je na cestě za princeznou, na cestě za vlastní duši, na cestě iniciační. Typickým rysem hrdiny je, že se směle vrhá do prožitku, do světa forem, do iluze. Jen tím, že je ochoten vše prožít a akceptovat takové, jaké to je, je posléze také schopen všechno se stejnou lehkostí i opustit. A v tom spočívá iniciační cesta. Ponořit se do světa forem a iluzí, pořádně je prožít a realizovat, ponořit se do humusu tohoto světa a naučit se je láskyplně akceptovat. Neboť to co je, je dobré, protože to JE. Nejedná se o filosofické tvrzení, ale o dotek Skutečnosti.
Teprve až se adept dostatečně vyřádí, až pochopí, že z tohoto světa a s těmito prostředky, vnitřní klid, harmonii ani skutečnou lásku nezíská, je připraven pokročit k další fázi proměny. Další fázi je vzdávání se, svého jáství, neboli Buď vůle Tvá.
Jaké jsou překážky na cestě?
Překážky jsou vnitřní a vnější. Samozřejmě, že se jedná o praktický popis, neboť ve skutečnosti vnitřní a vnější jest jedním.
Mezi vnitřní překážky patří především nezvládnuté myšlení, přebujelé ego a silné emoční tělo.
Mezi vnější překážky především přivtělené a jinak parazitující bytosti a různé entity.
Je důležité pochopit, že prvotní impulz Jednoty, nikdy nezanikl (nemůže, je SKUTEČNOSTI) a dříve, či později bude opět naplněn. Do té „doby“ máme na výběr, jaký sen (zda příjemný či děsivý), budeme snít. Není v tom ve skutečnosti velký rozdíl (v prožívání ano).
Návod na cestě k proměnění…
Je třeba konečně připustit a pochopit, že nejsou žádné nepřátelské bakterie a neviditelné entity, že nejsou odpovědni ani vlády, mimozemšťané, či nepřátelští sousedé. Odpovědný je pouze každý sám sobě. Neboť jsme ve skutečnosti mocné, magické bytosti, schopné neobyčejných věcí. To, že svoji tvořivou moc popíráme, ignorantsky si hrajeme na nemohoucí, neštastné, trpící a zneužívané bytosti je jen náš vlastní problém. Nechci tím omlouvat špatné jednání lidí, ale ukázat jediné dveře k osvobození. Těmito dveřmi jsi  sám pro sebe milý čtenáři. Nikdo jiný to za tebe udělat nemůže…nikdo. Buď budeš dál setrvávat v „blažené“ iluzi,  hře na nemohoucího a nešťastného, nebo ji konečně změníš. Záleží jen na tobě. V každém případě je dobré být s výsledkem spokojen. Vždyť je konec konců tvým vlastním, byť
obvykle nevědomým rozhodnutím.
Prakticky:
Notoricky známá a přesto tolik přehlížená skutečnost je, že jediný nástroj člověka určený k transformaci jeho reality je lidská mysl. Žádný jiný nástroj ke změně reality nejspíš neexistuje. Problém je, že lidská mysl již dávno nepatří člověku. Podobá se spíše zraněnému a splašenému koni, zoufalé pádícímu neznámo kam.
Základní body:
– akceptování vlastního stínu, všeho toho, co by raději nemělo být

– láskyplné přijímání přítomné skutečnosti tady a ted a to  bez výhrad

– vše co je, je dobré, protože to je

– výcvik a zvládnutí vlastního myšlení

– zvládnutí a proměna vlastních emocí ( realizace myšlenek v lidském těle-   nemoci)

– změna smýšlení, tj. pokání, obrácení

Po zvládnutí výše uvedených bodů, se vnější realita jakoby „sama“ přizpůsobí. Nemůže ani jinak. Jistěže ze světa nezmizí zlí, úskoční, negativní lidé. Pouze si najdou jiné „oběti“ než tebe, milý čtenáři. Podobné je to i z bakteriemi, či jinými astrálními entitami. Vždy platí, že svůj ke svému.

Co se týká výcviku a ovládnutí vlastního myšlení, lze říci, že existuje množství cest a metod. Každý má možnost vybrat si takovou, která mu bude nejbližší. Důležité je však pochopit, že samotná slova, vyřčená ústy, bez prožitku srdce a víry ducha, nemají správnou účinnost. Proto se věci nedějí tak, jak by se dít mohli. Přitom energeticky a vírou podbarvené slovo, nebo myšlenka má nesmírnou transformativní moc.
Příliš jsme devalvovali moc neviditelného a nehmotného, na úkor viditelného a hmotného. Přitom však svět hmotný a viditelný, je pouhým odrazem světa neviditelného a nehmotného, stejně jako běžný, hmotný svět je obrazem neviditelného subatomárního, či jakého ještě světa.

Kéž nám na cestě pomáhá a žehná, Nebeský Bůh Otec a Nebeská Bůh Matka…