V co věřím ?

Znal jsem jednoho člověka, který říkal: „věřím, že když se najím, nebudu mít hlad.“ To je zajisté také víra, vždyť v prázdném vesmíru, kde ve skutečnosti není vůbec nic, natož , pak pocit hladu či nasycení…
Při bližším zkoumání dojdeme k zajímavému poznatku, a sice, že určitý druh víry má prakticky každý člověk. Od sebe se liší pouze obsahem a zaměřením. Z toho pohledu je vlastně i ateismus víra, že Bůh neexistuje. Nikoli vědecký, ale na základě „pouhé“ víry. Jen naprostý hlupák může vážně tvrdit, že v našem současném stavu bytí můžeme jednoznačně odpovědět na otázku , zda Bůh je nebo není.
Náš svět, lidé i události v něm jsou zkrátka a dobře ztvořeny z ideje, slova.
V co věřím, ať již umyslně na základě přání, nebo touhy, nebo neúmyslně na základě obav, strachu, či jiných programů mne nakonec stejně dostihne, ať již výsledek budu pociťovat jako dobrý nebo zlý. Ve skutečnosti v tom není rozdíl. Záleží na úhlu pohledu. V tomto pomýleném světě, který je sám složen z rozporů a duality, chodí dobro a zlo stále spolu, jako rodné sestry. Jedno bez druhého není ničím. Také, zde na této úrovni prožívání, neexistuje východisko. Jak by mohlo být řešení ve světě, kde zcela přirozeně jeden organismus žije ze zániku druhého, kde teprve smrt umožňuje život.
I tento svět je udržován skrze víru. Kolektivní vírou mnoha předešlých generací, a každý sám svoji vírou ve svém vlastním vesmíru, ve svém vlastním subjektivním světě. Konec konců, ony nauky o pro všechny stejné, objektivní, stále platné realitě, jsou také jenom „zbožnou“ vírou.
Otázka nezní, zda věřím nebo ne. Tento výběr pro drtivou většinu myslících bytostí nepřipadá v úvahu. Na výběr je pouze kvalita a zaměření objektu, předmětu víry. Neboť, víra je jako kvas, který prokvasí nakonec celé těsto. Je velký rozdíl, zaměřím-li se na hmotu, tělo, materiální požitky, nebo na bytí, pravdu, lásku. Z každého zaměření, sklidím to co jsem zasel. Jak obecně známo, z bodláčí se nezklízejí fíky a špatný strom nemůže nést dobré ovoce a dobrý strom špatné ovoce. Je zajímavé, že v praktickém světě by sotva někoho napadlo, chtít sklízet z kopřiv třeba rajčata a na uschlé švestce hledat šťavnaté plody. A přesto stejně nesmyslně si většina lidí počíná, pokud se jedná o duchovní, jakoby nepraktické věci. Ironie je však, že nepraktičnost duchovního světa je pouze a jen zdánlivá. Pouze na první pohled.

V co tedy věřím ?

Věřím v mytického, pohádkového hrdinu, který na cestě za princeznou, duší, tedy na cestě k sobě samému, neváhá překonávat nástrahy temných démonů, kterými se jej snaží zastrašit a zastavit a nakonec je ochoten obětovat vše, ano i sama sebe výměnou za lásku princezny, spojení sama se sebou, navrácení k Otci, Bohu, na rovině jež se jinak nedá popsat ani pochopit, jedině zažít.
Odměna ve formě seberealizace a osvobození však rozhodně stojí za to.