Probuzení

Cesta k probuzení- osvícení…

Kdo spí, může se probudit- ale také nemusí… Problém není ani tak spánek těla a osobnosti v noci, jako spíše spánek „všeho, co se týká bohů“ a to jedno zda v noci, či ve dne. Spánek „boží“ podstaty člověka, je největší a vlastně zásadní příčina úpadku lidské společnosti. To věčné, skutečné, opravdové, schopné vyřešit jakýkoliv problém, spí, jakoby dočasně vyřazené a  vlády v člověku se zmocnila falešná entita, ať ji již nazýváme egem, osobnosti či falešnou princeznou.
Může to připadat nadnesené, ale většina lidí spí. Sní svůj falešný, kontaminovaný sen, sen matrixu. V tomto lživém snu hraje různé, nesčetné role. Hru na muže, ženy, děti, vládce i podanné, trýznitelé i oběti… Nic proti tomu! Vždyť Duch miluje hry a zážitky. Jenže přílišné ztotožnění s objekty, ztotožnění a ponoření do hry, do iluze, způsobilo paradox. A tento paradox potkáváme na každém kroku, při každém nádechu a každé činnosti.Není zde úniku.
Přesněji řečeno není úniku jízdou na zlodějově koni. Stejně jako težko uhasíme oheň přiléváním oleje…
Následující věty nejsou určené pro ty, jež ještě stále, pokojně spí a sní svůj falešný sen, který nazývají život. Ostatně by jej ani nechápali a považovali za nesmysl. A to není třeba.
Jsou určené pro ty, kteří se již byť občas probouzejí. Kteří již „něco“ tuší. Vůbec to neznamená, že budou šťastnější, úspěšnější, spokojenější apod. Vždyť záměrem všeho toho, co člověka potká, není jeho „spokojené“ bytí-nebytí v této iluzi, ale obnovení stavu Skutečnosti, obnovení stavu jednoty s Bohem. Vše ostatní je vedlejší.
Jelikož však tuto mystickou jednotu může pochopit jen stejné, slovy bible .“kdo je z Boha, slyší můj hlas,“ nemůže falešné já spícího člověka ničeho pochopit i celou věc předělá, zlehčí a znehodnotí. Je to zákonitý postoj ega k neznámému, nepochopitelnému a ohrožujícímu. Nemá na vybranou, ani mít nemůže.
Cestu k osvobození popsal již před mnoha lety Buddha. Je však docela smutné, jak málo bylo jeho učení pochopeno. V průběhu let bylo zastřeno nánosy irelevantních informací a nepochopení. Je to stejný osud jako ostatních náboženství a duchovních směrů. Je to nevyhnutelné a není důvod se proto na někoho zlobit, nebo opovrhovat duchovní tradicí (země narození), nebo ji dokonce opouštět a vybírat si jinou. Opravdovou lahůdkou je dnešní moderní, tzv. zápaďácký buddhismus. Je to vše možné, ale Buddhovo učení těžko. Aplikace duchovních principů a duchovním prostředků i moci, na chtivé i nezralé evropany je obvykle problém a cesta do pekel.
Jak tedy dosáhnout osvobození?
Těžko psát…
Pro ty, jež již vědí, je to zbytečné. Pro ty, co ještě nevědí, je to nepochopitelné. Exaktně řečeno tak, nebo tak, je to zbytečné. Naštěstí má vše svůj čas, své místo a tak v člověku často jakoby uvíznou různé střípky poznání, které zrají i v pravý čas a na pravém místě přinesou své plody poznání.
Pro ty, co chtějí jasný návod, podle kterého by došly k cíli, musím připomenout, že takhle duchovní věci nefungují. Tímto způsobem může ego stavět dům, nebo letadlo, ale duchovní vývoj je něco jiného. Není to stavba osobnosti, ale stavba sil, jež jsou mimo lidské chápání. Ostatně třeba Buddha dal docela zřejmý a jasný návod k ukončení utrpení a kolik lidí, včetně tzv.buddhistů jej pochopilo, nebo se jim alespoň řídí? Kdyby členové všech náboženských společností alespoň z části pochopili a aplikovali ve svém životě učení svých zakladatelů vypadal by svět úplně jinak a tento článek by se tak hodil do slohového cvičení žáka na základní škole.
Osvobození nelze dosáhnout.
Nelze ho nalézt.
Nelze ho získat.
Jednoduše proto, že se nikdy neztratilo. Celou dobu je tady a teď. Je v nás a uvnitř nás, ačkoli tento pojem je nutně zkreslující. Není ani třeba něco udělat, je pouze třeba si něco uvědomit. Duchovní výcvik (ne magické snažení), spočívá v postupném odebírání chybných (většiny) představ, názorů, sklonů, potřeb, polopravd a tužeb. Jedná se o formu očištování, kterou koná člověk. Samozřejmě aby mohl vůbec konat, musí být alespoň částečně vědomý. Neboť jak víme, roboti ve skutečnosti nekonají, oni jen plní rozkazy. Koná pouze vědomá bytost a těch není zas tolik. Vzpomeňme třeba na extremní nevědomí a běsnění při válce, nebo revoluci. Jako obraz je to naprosto názorné přirovnání.
Když tedy adept postupně, s Boží pomoci, za velké osobní oběti i trápení, odloží část své falešné identity, část své lžipodstaty, přichází Bůh, aby člověka proměnil. Důležité je, že proměna není v této fázi v možnosti lidské bytosti, je pouze v možnosti Boha. Samozřejmě, že ve Skutečnosti panuje naprostá jednota, vše souvisí se vším, vše je propojené a souvztažné. Tento popisovaný dualismus (člověk- buh) je samozřejmě jen  v této rovině vnímání a chápání. V nebi již pro něj není místo.
Co napsat pro povzbuzení?
Snad jen to, že věci nejsou takové, jaké se zdají být. Ani my nejsme takoví, za koho nás lidé považují. Dokonce nejsme ani tím, za koho se považujeme sami. Události a jevy se zdají důležité a fatální pouze pro mysl připoutanou a omezenou tímto světem. Ve skutečnosti se nám nemůže nic ohrožujícího stát. Ostatně nikdo neví, jak bude dlouho žít na této planetě, zda čtyři dny, čtyři roky, nebo čtyřicet let. A žádným snažením ani jakýmkoliv lidským zásahem, ani o píď neprodloužím svůj život. Spíše naopak. A to nejhorší, čeho se většina lidí bojí, co většina konzumních obyvatel této planety tak dobře vytěsnila ze svého života, ze svého vědomí a sice vlastní smrt, smrt fyzického těla- je až na velmi malé vyjímky pro všechny ostatní naprosto nevyhnutelná. Proč se tedy bát něčeho, co se stejně nedá ani zrušit ani oddálit?
Není to pošetilé?
Není lepší žít?
Jenomže tím bychom se osvobodili a přestali krmit připojené, parazitující entity, kterým se to, ale rozhodně nebude líbit…
Co říkáte? Stojí za to, troufnout si už konečně?
Kéž se tak stane!