Přítomný okamžik

Přítomný okamžik- cesta k věčnosti

Na první pohled se zdá, zcela samozřejmé žít v přítomném okamžiku…avšak pouze na první pohled.
Ve skutečnosti není snad nic více vzdálené pravdě, než naše pošetilá představa, že žijeme tady a teď. Kdyby totiž žilo v přítomnosti, řekněme 10-15% obyvatel Země, došlo by k transformaci, jejiž důsledky si dnes lze jen těžko představit. Jelikož se ale žádná přeměna nekoná, lze se důvodně domnívat, že lidstvo sní svůj sen o minulosti a budoucnosti.
Co je tedy přítomnost? Odpověď je ve skutečnosti dost obtížná. Když budeme dostatečně pozorní a upřimní k sobě, zjistíme, že odpověď na otázku co je přítomnost neznáme, natož abychom ji byli schopni sdělit ostatním.
Kdesi v koutku srdce však cítíme důležitost odpovědi, resp.důležitost prožitku přítomnosti.
Ona totiž přítomnost, neboli vstup do věčnosti, bezčasé sféry bytí, jediné pravé reality „Já jsem, který jsem“, je tak vzdálena od běžného prožívání člověka. Ač se to může jevit příliš fantastické, vstoupením do přítomného okamžiku, vstupujeme do sféry s úplně jinými vlastnosti, než jsme zvyklí, kde věci, události i lidé jsou jiné, než se nám zde v čase zdálo, čemu jsme tak sveřepě věřili.
Mystikové a duchovní vůdci všech opravdových náboženství podobně líčí ony nesdělitelné prožitky, ať již se jedná o kralovství nebeské, nirvánu, prožitky Tao, blaženost, pokoj ,mír či osvobození. Různými obraty a slovy, se popisují věci a stavy, které jsou nesdělné a které lze pouze poznat tím, že je zakusíme.

Problém nastává v dějinách v okamžiku, kdy lidé s organizátorským talentem, touhou po moci a ovládání jiných, obsadí vedoucí úlohy v náboženských společnostech a začnou věci, které nejsou a ani nemohou být z tohoto světa, zneužívat k upevnění svého postavení, svého pocitu moci. Myslím, že v této otázce si mohou prakticky všechna náboženství odpustit, neboť nebylo žádné ušetřeno pádu a omylu.
Je pochopitelné, že zdroj života, který jakoby stojí za mihotavými stíny tohoto světa, nelze uchopit, vlastnit, ovládat, ba dokonce ani pochopit na úrovni vědomí uvízlého v hmotě, v temnu. Temno zde přitom není myšleno nikterak pejorativně, je pouze vlastnosti hmoty za nepřítomnosti Světla. Jak často pošetile jsme příliš rychle zavrhli pro nás nejasné, nepochopitelné, mnohoznačné dávné mýty, ve kterých jakoby za oponou „tančí“ božství svoji hru, svojí boží hru, lílu. Uvězněni ve svém materiálním, rozumovém, opojení zdánlivým úspěchem podmaňování přírody, jsme až příliš unáhleně odmítli mystické poznání našich předků o tom, že za existencí rozmanitých materiálních forem, se nachází mnoho rovin jemnohmotných a mentálních, které sice ještě stále nejsou bůh, avšak se podílejí na formování a utváření naší hmotné existence. Nejsou tudiž ještě onou příčinou, ale spíše spojnici mezi jedinou Skutečnosti a světem rozličných forem vzniků a zániků, jež zde na Zemi obvykle nazýváme realitou.
Pojďme k přítomnému okamžiku.
Nejdříve je vhodné popsat stavy ve kterých se člověk nachází většinu svých dnů. Jedná se o minulost a budoucnost. Tyto fiktivní stavy, znichž minulost je dávno mrtvá, nelze v ní již nic změnit ani odčinit, nebo napravit a na straně druhé budoucnost, která se ale ještě nestala, ke které jako opět k fiktivní realitě nelze zvolit žádný postoj, nelze ji ani nijak uchytit a přímo ani ovlivnit. Minulost je pryč, nelze ji nijak změnit, budoucnost ještě nenastala a nikdo neví jaká bude. Obě tyto časové sféry naší lidské mysli, ve kterých se člověk nachází většinu svého života, které si tak oblíbil, na kterých tolik lpí a které je obvykle ochoten všemi prostředky bránit, jako součást svého já …
Minulost a budoucnost je fiktivní prožívání reality, ze kterého není úniku. Nabízí se otázka, proč člověk žije v iluzi, ve které nemůže nic změnit, nic ovlivnit, ve které je nešťastný, nemohoucí a ztrápený? Proč dobrovolně ubližuje sám sobě, proč koná věci, jež jsou proti jeho nejlepším zájmům?
Odpověď na tuto otázku bude pro mnoho lidí šokující. Člověk ubližuje sám sobě, protože není pánem ve svém domě, není již tím, kdo řídí vlastní život, není již tím, kdo sleduje své skutečné, opravdové zájmy. V průběhu doby se stal spíše „chovaným“ „zvířetem“ „na maso“/energii/, než magickou bytosti, jak byl zřejmě původně Bohem zamýšlen. Tato oblast je však značně rozsáhlá a zde není dost místa se jí podrobněji zaobírat.
Minulost a budoucnost se „nachází“ v čase, bez času, ve smyslu pohybu a změny není ani minulost ani budoucnost. Nejde ani tak o to, že bychom chtěli okamžitě ukončit čas, a vrátit se do věčnosti/byla by to ostatně příliš rychlá zkratka ke spáse/, jedná se o to, že lidská mysl, onen nástroj, určený coby pomocník člověka při zvládání denních úkolů, se stal ze sluhy pánem. S myslí, je to podobné jako s ohněm. Je nesmyslné řešit zda je oheň dobrý nebo zlý. Oheň je pouze oheň, a je na každém, zda mu bude sloužit, třeba hřát, nebo škodit. A naprosto stejné je to s mysli. Mysl je nástroj, jenž usnadňuje a také umožňuje člověku existenci v hmotném světě. V tom je její uloha a význam. Problém nastane tehdy, když se ze sluhy stane pán, v našem případě, když mysl dosadí sama sebe na „trůn“ člověka. Z dobrého sluhy, zlý pán- zde platí zcela doslovně. Ono zlo však nelze chápat jako úmysl, spíše jako nezbytný důsledek.
Mysl si lze představit jako mentální počítač, který je sice neobyčejně výkonný a propracovaný, ale je přesto omezen sám sebou, je tedy pro rozmanitost a proměny života nepoužitelný. Jeho rozhodnutí a postoje, byť budou činěny s nejlepším úmyslem se později promění v trápení a bolest. Není zde totiž žádná možnost kompromisu, nebo laxní spolupráce. Platí zde vždy buď a nebo.
Řekli jsme si, že mysl se nachází v čase, tedy v minulosti a budoucnosti, které jediné dokáže pochopit, prožívat a jediné pro ni mají nějakou hodnotu. Přítomný okamžik, který představuje bránu do věčnosti, je pro mysl nepochopitelný, nepředstavitelný a současně ohrožující, protože znamená konec její vlády.
Jelikož, ale člověk potřebuje něco s čímž by se ztotožnil, co by považoval za své já a jelikož se odtrhl od svého skutečného středu bytí, vytvořil si v průběhu věku své druhé, falešné já, nazývané ego, které je vlastně produkt společnosti, kultury, vychovy apod, a které považuje za své skutečné já. Výsledek si lze jistě představit.
Ego, jako mentální konstrukce,/ falešné já/  je pochopitelně schopné existence pouze v čase, tzn. v minulosti a budoucnosti. Přítomný okamžik, jako vstup do sféry věčnosti- tady a teď, je pro ego nepochopitelný a je příčinou jeho zániku. Z těchto důvodu udělá vše pro zamezení prožívání přítomnosti. Je zde také naznačen onen pohádkový archetyp hrdiny, jdoucí za princeznou.
Přestože na první pohled není vždy zřejmý neobyčejný význam života v přítomném okamžiku, je vhodné si uvědomit, že přítomnost je bezrozměrný stav, stav věčnosti, ve kterém ustane promítání spalujících tužeb a vášní do svého okolí, vina a pochybnosti z věcí minulých a bezdůvodné touhy a očekávání či strach a obavy z věcí budoucích.
Bohužel se však jedná o stav „tiché mysli“, který nelze sdělit, ale který se musí prožít.
Kéž nám v tom pomáhá Bůh…