Pokora

Pokora jako cesta ke skutečnosti

Snad málokterý výraz vyvolá v srdci dnešního, postmoderního člověka tolik emocí. Zvláště u žen, u kterých bychom mohli předpokládat mnohem větší, až intuitivní pochopení. Opak je však velmi často pravdou. Zdá se, jakoby zpupnost, pýcha, namyšlenost, ale také strach, obavy a nedůvěra provázela dnešního člověka na jeho cestě. Stejně jako není černé bez bílého, není ani pýcha a zpupnost bez strachu a nejistoty. Je to ona druhá, odvrácená strana jedné mince.
Co je pokora?
Některými oslavována, jinými zesměšňována, dalšími zavrhována.
Nejprve je třeba definovat, co pokora není.
Pokora není „patolízalství“, servilita, změkčilost, slabost, zbabělost…
Pokora nemá nic společného s životní impotenci, neochotou, nebo neschopnosti žít.
Pokora je stav duše- je to postoj člověka tváří tvář skutečnosti, k Bohu. Je to stav intuitivního poznání skutečnosti. To ostatní bývá spíše pokrytectví. Skutečná pokora není ani „sladkobolné“ vzdávání se sebe, ani servilní postoj ze strachu, nebo za účelem zisku.
Pokora je stav pravdy, je to skutečný stav duše člověka, ke svému Stvořiteli. Není zde místo pro falešné pocity skromnosti a odevzdanosti.
Někteří čtenáři již možná chápou, že postoj skutečně pokorného a vědomého člověka, je onen archetyp mýtického a pohádkového hrdiny, realizované bytosti na cestě k sobě samému. Jedině opravdový hrdina starověké tragedie je shopen pokory. Ostatní „hráči“ hrají pouze v antické komedii.
Pokorný člověk chápe, že stav je vyrovnaný, není zde žádné křivdy, dluhu, vše je ve stavu harmonie, ve stavu pravdy. Ničeho nepřebývá, ani nic nechybí. Vše je tak, jak má být. Nejedná se tedy o nevyvážený stav lidské zásluhovosti, ale o znovunastolení pravdivého stavu mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem.
Jinými slovy, stav pokory není žádný falešný stav, ve kterém má člověk pocit odevzdávání sama sebe, pocit dluhu od Boha ke své osobě.
Pokorný se nám zde jeví, toliko onen mýtický hrdina či šamanský válečník, který je ve „válce“ s celým světem, nebo-li sám se sebou, neboť to je ve skutečnosti totéž.
Dostáváme se zde do oblasti osvobození člověka od iluzí a spalujících vášní, do sféry skutečnosti, za hranice matrixu. Do roviny, kde již neobstojí primitivní lži a předstírání. Do říše, kde se již věci začínají jevit takové, jaké ve skutečnosti jsou.
Je třeba zdůraznit, že opravdu pokorný člověk si je vědomý své nesmírné hodnoty, co by božího dítěte, své nekonečné vnitřní dobroty a Lásky. Stejnou hodnotu však přiznává i všem lidským bytostem bez rozdílů. Nesoudí, nerozděluje, nevyděluje- stává se sjednoceným.
Z kontextu tohoto článku lze odvodit, že opravdu pokorný člověk, se podobá osvícené bytosti, Buddhovi, který vidí věci takové jaké jsou, uprostřed všech extrému a protikladů. Lze říct, že stav pokory duše je znovunalezení svého středu, vnitřní harmonie, pravdy a Lásky. Není zde již místo pro falešné přidávání mentálních konstrukcí k sobě samému, za účelem obhájení vlastního egocentrismu, ani nesmyslné snižování a posmívání se svému bytostnému já, tedy vlastní existenci.
Závěrem použiji symbolické přirovnání, neboť v podobnosti a obrazech se věci nejlépe pochopí:
„Stav dokonalé pokory a harmonie je obraz dávného válečníka spočívajícího v Tao, který se před nikým z lidí nepokoří /neohne, neponíží/, ale také nikomu nedovolí, aby se pokořil před ním.“
Je zde vyjádřen obraz rovnoprávnosti a vyrovnanosti hodnot všech lidských bytostí, všech božích dětí. Jak vzdálené dnešní realitě…
Není tedy problém, že bychom nebyli dokonalé a láskyhodné bytosti, je pouze třeba mít neustále ve vědomí, že i uplně všechny ostatní lidské bytosti, bez vyjímky, jsou stejně dokonalé a láskyhodné jako my všichni ostatní. V tom je teprve harmonie, opravdová Láska a sjednocení.
Kéž nám v tom poznání pomáhá Bůh.