Archiv rubriky: Duchovno

Duchovní vývoj a informace

Je pro mě poslední dobou stále obtížnější psát o věcech „duchovních“- nevím, snad je to způsobeno oním nebývalým rozmachem a množstvím autorů a informací v této oblasti. I to  však koresponduje se zájmem systému, se zájmem vládce tohotu matrixu- bohužel.
Velmi poučný a zajímavý je onen „povyk“ kolem roku 2012. Když pominu nesporný fakt, že je velmi málo skutečných a autentických zdrojů a velmi mnoho opisovatelů a kopírantů, zůstává otázka po důvěryhodnosti a původu těchto informací.

Divadlo zvané svět

Na „prknech“ divadla zvaného svět pohybují se postavy, vznikají, zanikají, radují se i teskní a společně pod vedením kolektivního programu vládce tohoto světa, hrají a předstírají hru na život. Jak směšné. Jak tanec slepých. A za tím vším, za tou hrou forem a předstírání imitace života, v povzdálí ona bohyně Káli, ona velká Matka, která rodí všechny formy, které pokud včas nedosáhnou vědomí opět pohlcuje, přímo požírá, opět navrací k sobě do nicoty. Jak děsivá představa pro mnohé lidi. Vše co neosvědčí právo na bytí je nesmlouvavě zpět pohlceno a zničeno!

Víra tvá tě uzdraví- jeden ze základních pilířů vědomého života.

Co je víra? Co znamená věřit?
Na první pohled jednoduchá otázka a snadná odpověď. Na pohled druhý, však otázka již tak jednoduchá není. V naší postkomunistické, převážně rádoby ateistické společnosti, otázka víry byla po dlouhou dobu odsouvaná do temných zákoutí kostelů a náboženských obřadů.Zdálo se, že v „osvícené“ mysli racionálního člověka nemá víra co pohledávat. Opět se slavil triumf lidského rozumu nad přírodou, bohem i sám sebou.

Nesmrtelnost duše- „Jestliže nezemřeš dříve, než zemřeš, navěky zahyneš.“(Angelus Silesius)

Při cestě světem těchto časů, má poutník na výběr ze dvou základních směrů, pohledů. Neutralita zde není možná, dříve či později bude směr zvolen, třebaže na nevědomé úrovni. První směr tvrdí, že člověk je hmotná „anomálie“, chaotický a nahodilý shluk buněk, z hmoty vycházející, hmotou určovaný a v hmotě posléze končící. Veškeré duchovní jevy, jako vědomí, láska, cit, intuice, myšlenky apod., jsou pouze projevem hmoty, jsou jejím výtvorem a nadstavbou.

Karma, aneb neodejdeš dokud nesplatíš do posledního haléře

Opravdu zde nemám na mysli známý průtokový, plynový ohřívač stejného názvu…Přesto však „karma“ je slovo, a záleží jen na každém z nás, jaký význam a obsah mu přiznáme. Slovo karma, které se obvykle spojuje s reinkarnaci(přestože zcela nezbytně k sobě nepatří), má na různých místech světa poněkud odlišný význam: od onoho euforického očekávání hnutí new age, po „snahu“ o osvobození u budhismu, až po téměř hrůzu z karmy a cyklického trápení u hinduismu.

Přítomný okamžik- cesta k věčnosti

Na první pohled se zdá, zcela samozřejmé žít v přítomném okamžiku…avšak pouze na první pohled.
Ve skutečnosti není snad nic více vzdálené pravdě, než naše pošetilá představa, že žijeme tady a teď. Kdyby totiž žilo v přítomnosti, řekněme 10-15% obyvatel Země, došlo by k transformaci, jejiž důsledky si dnes lze jen těžko představit. Jelikož se ale žádná přeměna nekoná, lze se důvodně domnívat, že lidstvo sní svůj sen o minulosti a budoucnosti.

Narození a tělesná smrt

Významným rysem naší postmoderní společnosti je naprosté potlačení fenoménu tělesné smrti, vytěsnění z lidského života a jeho odsunutí do vzdálené budoucnosti, případně za brány nemocnic a ústavů. Přitom však bez přijetí a prožití skutečnosti smrtelnosti, není možný ani opravdový život na zemi. Kdo není ochoten přijmout fakt smrti, není schopen ani dobře žít. Odsunutý problém reality nepřestává existovat, ale žije dál v nevědomí svým životem a dává se svému „hostiteli“ poznat prostřednictvím pro něj nepochopitelné úzkosti a strachu.

Zná to téměř každý z nás. Na straně jedné blíže neurčitý pocit neadekvátnosti, na straně druhé intenzivní stav úzkosti a strachu. Rozdíl je pouze v množství a intenzitě-  všední den normálního člověka až extrémní  utrpení neurotika.
Na začátku je nutné ujasnit význam slova „ego.“ V kontextu článku je egem myšleno malé já, osobnost, maska, tedy ono já, které přestože je neskutečné a škodlivé, většina lidí se sním ztotožňuje a nechá se jím ovládat.

Zkusme alespoň na chvíli zapomenout na to, co nás učili, na všechny ty moudra, lži a polopravdy. Představme si vnější svět jako zrcadlo, jako obrovské zrcadlo a sebe jako diváka před ním. Zajímavé že. Přestože se jedná pro mnohé lidi neobvyklou a možná i bizardní představu, důsledky, za předpokladu její pravdivosti jsou obrovské…
Co plyne ze světa coby zrcadla?

Co je pozitivní myšlení? Chyby a omyly.
Jednoduchý termín a tolik různých výkladů. V době, když píši tento článek, sedím v lese na suchém listí a vtom kolem letí pěkný, statný čmelák. Napadla mne otázka: „je tento čmelák pozitivní.“ Samozřejmě, že je! Je pozitivní samou svoji podstatou. Samým svým bytím. Přitakává životu tady a teď, právě takovému, který zrovna je. Neřeší minulost a nezhlíží k budoucnosti. Zkrátka čmelák to má asi snažší…