Duchovní srdce

Co si přeješ duše moje?

Co si přeješ duše moje?
Co si přeješ srdce moje?
Co si přeješ lásko moje?
Mám spojení se svoji duší? Poslouchám,co mám poslouchat a neposlouchám, co poslouchat nemám?
Proč mne nevnímáš duše moje?
Proč jsi tak moc ublížená? Tak moc zhrzená? Vím, že jsem Ti moc a moc ubližoval,nevnímal Tě, nebral vážně, neposlouchal… Na druhou stranu, když máme spolu dál žít, bylo by dobře spolu vycházet. Netrápit se navzájem a více si důvěřovat.
Co tomu srdce moje říkáš…?
Proč neodpovídáš?
Proč nic neříkáš?
Copak Ti ani nestojím za odpověď?
Připadáš mi srdce moje, jako zhrzená, nemilovaná a pořádně ublížená žena…
Přesto vím, že Ty ale takové nejsi.
Vím, že se na mě vlastně nehněváš- i když tělěsné příznaky mluví jinak…
Vím, že se navzájem potřebujeme.
Potřebujeme se navzájem a nemůžeme bez sebe(alespoň prozatím na zemi) existovat.
Měj přece pochopení s námi „hmotnými“ a nechápavými lidmi.
Vždyť u Tebe je vše tak snadné…
To co Ti připadá jednoduché je zde pro mě složité, co to Ti připadá snadné je zde pro mě velmi těžké.
Potřebujeme se více chápat, více si rozumět, více si odpouštět, více si pomáhat, více se milovat…
Je docela legrační psát sám sobě, ale vlastně vždyť nic jiného ve skutečnosti není…
Jedno Já, jeden Bůh, jedna skutečnost.
Jenomže teď, v tomto okamžiku jsme zde, a co je nám platná skutečnost, když vnímáme rozdělení, rozbroje, sváry, zášť a jiné iluze zdánlivé existence?
Co je nám platné množství příbytků v domě našeho Otce, pro nás přichystané, když my zde, ztracení synové Evy, v chladném nepřátelském světě u prasečích korýtek, dávno již vyjedených, spolu soupeříme, navzájem se využíváme a zneužíváme, nasáklí lží, že nám přece nic jiného nezbývá…
Neustále nemůžeme pochopit, že sami nemůžeme nic. I to je zdání, že existujeme. Jsme i při této lži životem neseni a živeni. Není to paradox? Člověk popírá Boha, který jej však při tom nese v náručí, aby jej mohl popírat…