Cesta hrdiny

Ve starých mýtech, příbězích a pohádkách se vyskytuje symbol hrdiny, tedy člověka, který je ochoten pro splnění svého snu obětovat cokoli, třeba i vlastní život. Mýtus hrdiny je archetypální obraz individuace člověka. Je třeba si uvědomit, že pojem mýtus v dnešní době má poněkud jiný význam a podtext než je jeho původní význam. Zatímco dnes se obvykle chápe slovo mýtus jako něco neskutečného, vymyšleného, je původní význam zcela opačný. Termín mýtus znamená věci skutečné, pravdivé, byť na první pohled mohou nezkušenému pozorovateli připadat příliš bizardní, fantastické.
Hrdina prochází na své cestě dvěma základními fázemi. První je fáze individuality, tedy silné prožívání sebe sama jako oddělené, jedinečné bytosti, cesta silného egocentrismu. I zde platí, že každá cesta k cíli vede přes opačný pól. Druhá fáze cesty pak spočívá v pochopení, že nelze dosáhnout cíle ve stavu ztotožnění s já(ego); hrdina opouští svůj egocentrismus, dostává se do bodu obratu, (methanoia), ve kterém nalézá sama sebe, své bytostné Já.

Zajímavé na příběhu je, že cesta k opuštění představy já, jako zcela odděleného fragmentu ve vesmíru paradoxně je možná pouze přes úplné vnoření do jáství. Zdá se, že i zde platí, že svítání nastává po nejtemnější noci a že cesta do ráje vede přes zdejší hmotný svět.
Příběh mýtického (pohádkového) hrdiny v cestě k sobě samému (za princeznou) má střed v pochopení skutečnosti, která je pro většinu lidí dosud skrytá. Proto symbolické, mýtické či pohádkové příběhy jsou jedním z mála způsobů, jak přiblížit nesdělitelné. Škoda je však, že dnešní civilizace téměř zcela ztratila pochopení pro mýtické (dokonce i církve) a nahradila jej primitivně materialistickým nazíráním na skutečnost. Výsledky počínání na sebe pochopitelně nedaly dlouho čekat. Stále větší defragmentace lidské mysli spolu s narůstajícím odcizením  sobě samému i navzájem, je pouze části demýtizace náboženství i společnosti.

Typické vlastnosti hrdiny, kterými se odlišuje od „obyčejných“ lidí, které z něj teprve dělají skutečného hrdinu, jsou především nezměrné přesvědčení až zapálení pro věc (individuaci). Věří tomu tak silně, že je ochoten za své přesvědčení obětovat i vlastní život. Dalším výrazným znakem je neochvějná odvaha a statečnost. Nejde ani tak o to, že by hrdina měl absenci strachu a obav, jako o to, že se jím dokáže postavit, bojovat s nimi a překonat je. Na počátku snad jenom nejasné tušení se postupně mění v neochvějnou jistotu, že věci nejsou takové, jaké se zdají, že za plátnem světa se skrývá skutečnost o jaké se člověku ani nesní, jakou si neumí ani představit, ba jaká mu ani na mysl nikdy nepřišla.
Další důležitý rys hrdiny je postupné poznání, že ačkoliv udělal vše co bylo v jeho silách, pro splnění úkolu zdaleka nestačí; nastává nezbytně další fáze odevzdání do „rukou“ obvykle ne moc vnímaných sil, které ale jsou odpovědny za projevené stvoření. Není důležité,jak je nazveme, protože to bude pouze náš popis a název, důležité je, že pouze přes naprosté přijetí nepřijatelného, a odevzdání neodevzdatelného, lze splnit úkoly života. V mýtech obvykle nejde o to, jaké jméno dáme Bohu stvořiteli, ale jak plníme jeho vůli.

I na naší cestě k realizaci a nebo zániku, nás čekají obdobné úkoly. První spočívá v zapáleném až spalujícím přesvědčení, že tato realita není až tak stabilní a neměnná, a že za její“oponou“, která je zde snad proto abychom neviděli pravdu, je nepochopitelně více možnosti k existenci, o kterých si většina lidí nemůže nechat ani zdát. Ono přesvědčení je třeba dále naplnit odvahou bojovníka, který ale bojuje pouze sám se sebou, aby nakonec, až splní, co splnit měl, začne se zmenšovat, odevzdávat svou moc do rukou „vyšší“ moci.

Přestože první část cesty hrdiny je velmi obtížná, vždyť zde na adepta čekají jeho vlastní letité a nepřiznané stíny, jeho temná stránka, kterou roky ignoroval, oni draci, kteří hrozí, že jej rozsápou; je druhá část cesty a sice odevzdání ve smyslu „ne vůle má, ale Vůle Tvá nechť se stane“, mnohem obtížnější. Je třeba si uvědomit, že po velmi dlouhou dobu člověk všemi prostředky se snaží zajistit sobě více moci, s přesvědčením, že si zachrání život a získá jakési naplnění. Je ochoten pro příslib získání moci i zaprodat vlastní duši.
Odevzdáním do vůle vyšší moci, člověk ztrácí onu část, zdánlivého sebe, se kterou se již dostatečně ztotožnil, a přestože mu onen vztah přinášel jenom samé trápení, nebývá ochoten se jej vzdát.

Lze si jen navzájem přát mnoho úspěchů na cestě za princeznou, za vlastní duši, v onom párovém vztahu se sebou samým…