Zdraví a nemoc

Co je zdraví a co nemoc? Většinou si představujeme zdraví jako protiklad nemoci. Ale co je tedy zdraví? Chápeme-li zdraví jako protiklad nemoci, co je tedy nemoc. Existují různé definice zdraví. Obvykle popisují zdraví nejen jako nepřítomnost nemoci, ale i jako stav pohody a spokojenosti ve sféře tělesné, duševní a duchovní. Co je pak nemoc- vyjdeme-li ze skutečného významu slova(což se ne vždy dělá), NE-moc, tedy stav člověka, ve kterém NE-může. Otázkou zůstává co nemůže.Můžeme říct, že nemůže činit věci, které konat mohl, ale nyní z nějakého „nerozumného“důvodu Ne-může. Co se stalo, která „zlá“ síla zasáhla nevinného a nic netušícího člověka, jaká nešťastná náhoda a nespravedlnost, či pouhá smůla a neštěstí se vloudily do života nešťastného…? A nebo je vše jinak?
Vždy a v každé situaci záleží na úhlu pohledu a stupni uvědomnění. Vzpomínám si na starý příběh ve kterém tři slepci ohmátávají slona: jeden drží chobot a říká „tohle je slon“, druhý drží nohu a říka“tohle je slon“, třetí chytl slona za ucho a říká „slon vypadá jako ucho.“ Přestože se jedná o jediného slona, každý ze tří slepců jej identifikuje a popisuje ze svého úhlu pohledu zcela odlišně a navzájem si spolu nerozumí.
Podobně je to i s nemocí. I zde záleží na úhlu pohledu a stupni vědomí. Pokud tedy byť na chvíli připustíme, že nemoc nemusí být tím zlým, který kazí hru a nás obtěžuje, dostaneme se najednou do úplně jiného světa, ve kterém se běžné věci jeví jinak. V tomto mnohem skutečnějším světě není už místo pro náhodu a nespravedlnost. Není zde místo pro omyl ani spravedlivý hněv. Panuje zde naprostá harmonie a spravedlnost. Nemoc je z tohoto pohledu vlastně požehnání, které na straně jedné zabraňuje člověku pokračovat v chybné cestě, na straně druhé navozuje opět stav harmonie. Přestože se to bude mnohým jevit jako absurdní, je nemoc pro člověka(pokud již vznikne)projevem Boží lásky k němu. To, že z tohoto pohledu je nemoc pro člověka nikoliv neštěstím, ale naději a záchranou bude jistě pro mnoho lidí nepřijatelné. Faktem je, že téměř celá technologicky rozvinutá, materialistická civilizace bojuje s nemoci všemi prostředky, v bláhové naději v konečné vítězství. Jisté je však pouze to, že se přes všechno úsilí moderní medicíny nemocnost jako taková nikterak nezměnila, pouze se mění druh a příznaky nemocí.
Z omezeného pohledu materialisticky založeného člověka se jeví zdejší svět jako nevypočitatelné a nehostinné místo, proti kterému je třeba bojovat a které je třeba změnit k obrazu svému. A tělo, na kterém se nakonec manifestuje nemoc, se prohlásí za někoho kdo kazí hru a obtěžuje. Lidské tělo je přitom v tom zcela nevinně. Vždyť je pouze projekčním plátnem na kterém se ukazují chybné rozhodnutí lidského ducha. Jinými slovy tělo samo nemůže onemocnět, nemocný je vždy lidský duch, který vypadl ze svého středu, a na těle se  déletrvající vybočení poblouzněného lidského ducha přes energetické obaly nazývané duše pouze manifestují, ukazují.
Je proto pochopitelné, že samotná léčba na materiální úrovni, tj.potlačení příznaků, symptomů nemůže přinést skutečné vyléčení. Počínání zdravotníků při odstraňování nemoci mi připadá jako snaha hasiče hasit oheň pomocí benzínu. Dnešní medicína má ještě snad opodstatnění v akutních případech jež ohrožují lidskou existenci, jako první pomoc, ale skutečné uzdravení je někde jinde.
Uzdravení spočívá především v uzdravení popleteného a zasněného lidského ducha, ve znovunalezení svého středu, svého místa ve vesmíru. Je někdy až s podivem ona pošetilá snaha člověka, který přestože je nedílnou součásti celku, neustále se snaží z něj vymanit, ačkoliv nevyhnutelně musí nést následky. Obrazně řečeno strom je stromem, kočka kočkou, havran havranem, pouze člověk má snahu být někým jiným, než ve skutečnosti je.
Prvním předpokladem pro uzdravení z nemoci a nastolení stavu zdraví je přijetí skutečnosti, že nemoc není nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, ale pomocník, který člověka zastavuje v nesprávné cestě a pomocí příznaků, ukazuje člověku(pokud jim ovšem rozumí) i možnost uzdravení.
Jakoby se z nepřítele, kterého je třeba zničit, se stane přítel, kterého je třeba poslouchat. Přitom je filosofie života velice jednoduchá: „každá živá bytost je nedílnou součásti vyššího celku bytí, vyššího celku univerzální harmonie, se kterým neustále rezonuje, ve vzájemné výměně a každé svévolné egocentrické vybočení se nutně projeví větší či menší disharmonii na úrovni ducha, posléze duše a nakonec těla.
Je celkem pochopitelné, že je lepší prevence, duševní hygiena a život podle duchovního srdce, bytostného Já, než posléze bojovat se symptomy na rovině těla.

Jak tedy zvolit definici zdraví a nemoci?
Řekl bych, že stav zdraví, je stav naprosté blaženosti ducha, duše a těla, stav ve kterém je člověk zcela ponořen v Boží vůli, která konec konců je poznávaná jako jeho vlastní…
Stav nemoci je naproti tomu stav lidské pýchy a svévole, ve které se osobnost(persona) člověka staví proti samé podstatě života, avšak nakonec sklidí jen bolest, trápení a smrt.
A je nakaždém z nás, jakou cestu si vybereme…