Víra tvá tě uzdraví

Víra tvá tě uzdraví- jeden ze základních pilířů vědomého života.

Co je víra? Co znamená věřit?
Na první pohled jednoduchá otázka a snadná odpověď. Na pohled druhý, však otázka již tak jednoduchá není. V naší postkomunistické, převážně rádoby ateistické společnosti, otázka víry byla po dlouhou dobu odsouvaná do temných zákoutí kostelů a náboženských obřadů.Zdálo se, že v „osvícené“ mysli racionálního člověka nemá víra co pohledávat. Opět se slavil triumf lidského rozumu nad přírodou, bohem i sám sebou. Uchlácholená a ospalá srdce současného člověka-konzumenta, přetížená vykonstruovanými touhami, potřebami, starostmi i nesmyslnými zážitky, nemají již mnoho zájmu a sil dobrati se, alespoň z malé části ke skutečnosti…
Stejně jako v každé činosti, záleží nesmírně na úhlu pohledu. Jako každý předmět, strom, zvíře, nebo člověk je jiný z různých pohledů, je jiný zleva, zprava, zdola, zdálky, ve dne, v noci, (alespoň se nám tak jeví). Stejná situace nastává i při sledování věcí duchovních. I otázku víry je třeba chápat dle druhu a úhlu pohledu. Na straně jedné, otázka striktně náboženská, víra v Boha, naneštěstí obvykle pouze ve formě v jakém si jej představujeme. Na straně druhé víra, jako součást univerzálních zákonů, které platí vždy, pro každého, všude a za všech okolností.
Přestože, by nemělo být pochyb (alespoň pro duchovního člověka), že základní a hlavní naplnění aspektu víry, je neochvějná a totální víra v jedinou skutečnost, kterou v naších krajích obvykle nazýváme slovem Bůh, nemění to nic na faktu, že zákon víry je univerzální fenomén, který platí obecně.
Jeden ze základních pilířů Ježíšova (Jehošua, Ješua) učení na Zemi byl postulát ve smyslu „Staň se ti podle tvé víry.“ Nikoli tedy pouze duchovní, nebo náboženské, ale víry obecně. A zde právě tkví příčina velké moci a slávy člověka i současně jeho slabosti, bídy a pádu. Za předpokladu, že víra formuje tento energetický svět, tento matrix, toto zoo, je náhle člověk konfrontován s možnosti proměny, moci, ale i zodpovědnosti a vlastní zaviněné bídy. Přestože na první pohled se zdá, že každý trochu rozumný člověk uvítá zodpovědnost a možnost alespoň spoluutvářet vlastní život, smutný opak je obvykle pravdou.
Přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život, nepatří ke standartní výbavě člověka-konzumenta. Falešný duch doby většině lidí přináší pro ně rádoby příjemné příběhy, ve kterých na straně jedné sice o ničem nerozhodují(vlastně ani o té pověstné nudli u nosu ne), na straně druhé se mohou považovat za „neviné“ bytosti, které za nic nemohou a za nic neodpovídají.
Jen málo co je více vzdálené pravdě. Člověk sice má možnost vybírat si podle svého uvážení a názoru myšlenky, slova i skutky, má dokonce právo i vše popřít i dokonce se postavit proti svému stvořiteli. Nikdy však od něj nebyla odňata povinnost nést za své myšlenky, slova i skutky zodpovědnost, nebo-li následky, ať již jsou pociťovány jako příjemné(dobré), nebo nepříjemné(zlé). Další duchovní zákon : „Co kdo zaseje, to také sklidí“, platí samozřejmě neustále. Jinými slovy, nikdo není vyňat z prožívání následků(spravedlnosti) svých činů. Ono biblické :“Amen, amen pravím ti, neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“
V kontextu této studie, stáva se zřejmější nejenom míra obdarování, ale také míra odpovědnosti.
Člověk sice může zneužívat, ba dokonce i opovrhovat darem spoluutvářet vlastní život, nemůže však přestat nést následky svého rozhodnutí, lhostejno zda bylo učiněno na vědomé či nevědomé rovině.
A víra tvá tě uzdraví.
Jak může víra někoho uzdravit?
I zde záleží na pohledu. Pokud se budeme křečovitě držet omšelého názoru, že hmota je věčná, nic jiného neexistuje, než co lze smysly, příp. hmotnými přístroji registrovat, nesmrtelná duše je eliminát hmoty, celý vesmír je neuspořádáný, chaotický shluk molekul, jehož jedinou starostí a zálibou je kazit nám nespravedlně život…Při uvíznutí v tomto bludném (a  hlavně smutném) pohledu na život, není skutečně  možné jakkoli pomoci. Pokud však budeme ochotni riskovat a postoupit na cestě ke Světlu, čeká nás neobyčejné dobrodružství a posléze život podobný hrdinů dávných bájí a legend.
Přikloníme se nyní k duchovnímu pohledu existence tohoto světa, ve kterém je provotní idea, myšlenka, ze které se odvozuje, manifestuje vše ostatní existující. Máme zde především vůli (slovo) a „myšlenky“ Boha stvořitele a posléze vůli a myšlenky ostatních cítících bytostí.
Víra v kontextu tohoto článku je vlastně neochvějné, nezpochybnitelné, zarputilé přesvědčení Tak jest, které je navíc v jednotě citu a rozumu. Taková jednotná síla má skutečně neobyčejnou transformativní sílu, má skutečně moc „i hory přenášet.“
Je však třeba zdůraznit, že víru je třeba cvičit a zdokonalovat, stejně jako cokoliv jiného. Je často legrační, když lidé , kteří  ve svém životě museli podstoupit mnoho námahy, času a strádání pro např. získání vysokoškolského vzdělání, neočekávají,  že třeba cizí jazyky se naučí jen tak, mimochodem, samo od sebe(i když i to lze),  přesto však pro tytéž lidi je představa duchovního života, spojeného třeba i s námahou a odříkáním něco nepochopitelného. Je to docela smutné.
V závěru se ještě zmínim o tvrzení, že víra je dar boží. Pokud toto chápeme ve smyslu pokory a vděčnosti, je vše naprosto v pořádku. Pokud, ale totéž chápeme ve smyslu, že se již nemusíme a nemáme sami namáhat a o nic snažit, jsme na velikém omylu. Vždyť přece vše na tomto světě je boží dar, i třeba schopnost jízdy na kole, vzpomínám si, jak jsem se jako dítě učil jezdit na kole: pořád to nešlo, pořád jsem padal- a najednou jsem jel, nevím jak se to stalo, nic jsem pro to neudělal(akorát jsem se v zoufalství vzdal- já se to snad nikdy nenaučím), a najednou to bylo. Byl to evidentně jeden z božích darů, avšak předcházelo mu mnoho úsilí, snahy a nakonec také odevzdání- buď vůle tvá.
Přeji nám všem mnoho úspěchů na cestě k poznání:
„Podle tvé víry se ti staň.“