Svět

Divadlo zvané svět

Na „prknech“ divadla zvaného svět pohybují se postavy, vznikají, zanikají, radují se i teskní a společně pod vedením kolektivního programu vládce tohoto světa, hrají a předstírají hru na život. Jak směšné. Jak tanec slepých. A za tím vším, za tou hrou forem a předstírání imitace života, v povzdálí ona bohyně Káli, ona velká Matka, která rodí všechny formy, které pokud včas nedosáhnou vědomí opět pohlcuje, přímo požírá, opět navrací k sobě do nicoty. Jak děsivá představa pro mnohé lidi. Vše co neosvědčí právo na bytí je nesmlouvavě zpět pohlceno a zničeno! Jak rádi zapomínáme na prostý fakt, že co má svůj počátek má i svůj konec a že služebník ničemný a zlý bude vyvržen ven, kde bude jen pláč a skřípění zubů.
Na oněch pomyslných prknech iluzorního divadla zvaného svět, se pohybují malí, velcí, tlustí, tencí, úspěšní, neúspěšní, muži, ženy, děti i starci. Vše působí tak věrohodně, tak skutečně, podporované tisícilety lidské zkušenosti, že je téměř rouháním, tuto „realitu“ zpochybnit. Přesto se občas najdou jedinci, kteří si troufnou…Kteří mají dost odvahy sundat ony brýle mámení, odhrnout onen závoj máji, závoj mámení. Obvykle se s velkým pochopením nesetkají. Zkrátka platí, že lidé brání svoji představu o sobě všemi prostředky. A co teprve nelidé? Raději nemluvit. Kdo ví, ten ví a kdo neví, ten stejně nebude vědět.
Vzpomínám před pár desítkami let byla „duchovně hladová“ doba, ve které nebylo mnoho duchovní literatury, nebyl internet, nebyla duchovní komerce. Z tohoto hlediska byl duchovní rozvoj jedince rozhodně obtížný. Přišla doba po převratu r.89, doba budování a znovurestaurování kapitalismu, s důsledky i v duchovní oblasti. Najednou bylo velké množství rozličné duchovní literatury, informací i komerčních, jakoby duchovních aktivit. Na stranu jednu nesporné požehnání, na stranu druhou nepřehledný a problematický chaos a přehlcenost. Je zřejmé, že každá mince má dvě strany, rub i líc. Najednou nebyl problém přísun informací, jejich dostatek, pluralita názorů, ale spíše osobní duchovní život.
Zpět k našemu tématu. Problém této hrubohmotné energoinformační roviny není v tom, že existuje/ostatně již to, že existuje je její smysl/, dokonce ani náš pobyt zde není omylem, ale požehnáním. Problém je ve ztotožnění, v připoutanosti, v zahleděnosti. Je to podobné jako s dětskou hrou. Děti hrají a prožívají různé role, často ze světa dospělých, jako své vlastní životy. Stávají se doktory, právníky, vojáky, filmovými hvězdami…nechají se unést do světa iluze a fantazie. V případě dětských her se nejedná o velký problém, přestože někdy dokážou být velice věrné a dokonalé. Problém nastává až v případě her dospělých, s jejich ztotožněním. Ztotožnění se svoji implantovanou roli, prožívá většina lidí fiktivní a iluzorní skutečnost, s obrazy fiktivních a iluzorních obyvatel, promítajíce své potlačené vášně, obavy, strachy a touhy do okolního světa, do okolních postav. Jeden velký labyrint, jedno velké bludiště.
Někteří lidé si občas začnou klást otázku po smyslu všeho konání, prožívání a posléze v jistém stavu hledají cestu, hledají řešení. Zde se nabízí mnoho cest, mnoho způsobů, hodně variant. Při bližším seznámení však zjistíme, že většina pouze oddaluje vysvobození, prodlužuje trápení a konzervuje stav status quo. Ač je to k nevíře, matrix dokáže využít ve svůj prospěch a k posílení svého vlivu nejen „odbojáře“, rebely,ale také velkou část duchovního proudu. Záměrnými a cílenými manipulacemi a provokacemi, řídí a ovládá systém mnohem větší část alternativní scény, než si drtivá většina lidí je vůbec vědoma.
Na prknech tohoto světa, v této realitě, v tomto zoo, v tomto vězení žijí miliardy lidí své životy, v nevědomosti, sní svůj sen o „velkém“ muži a ženě, zatímco nerozhodují prakticky vůbec o ničem, vše se jaksi s nimi děje, tak nějak „samo o sobě.“ Trochu jak Špejbl s Hurvínkem vedení na provázcích. Trochu jak auto na dálkové ovládání. Jak humorné, jak smutné.
Když se občas objeví bytosti od Boha vzešlé, které přinášejí lidem osvobození, bývají vlastními zavrhnuti, vlastními i často zabiti. Přestože pravda je docela jednoduchá, alespoň co do způsobu žití člověkem, přesto její realizace v každodenním životě předpokládá naprosté odevzdání Boží vůli, totální transformaci a přeměnu, přímo nastoupení mystické cesty smrti ega, smrti osobnosti/nikoli zánik/, která přestože je příslibem spásy a štěstí je současně pro člověka tím nejděsivějším, co si lze představit.
Ať již se nám to líbí, nebo ne, cesta ke spáse není pro „obyčejné“ lidi, cesta ke spáse je pouze pro opravdové hrdiny, kteří jsou ochotni na onen mystický oltář položit a obětovat samy sebe. Nejedná se o ono často chápané a falešné uskromňování a odříkání, jedná se o totální odevzdání se pravdě, o naprosté ponoření do reality, do reality neomezených možnosti. Je to cesta, kterou nachází jen pár „živáčků“ a jen velmi málo z nich na ní vytrvá.
Přesto však, kdo nechce zahynout, ale žít věčně, tady a teď nemá jinou možnost. Krásně vyjádřeno slovy bible:“ Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Jak málo z nás chápe skutečný význam těchto slov a ještě méně jde touto cestu.
Přesto kéž nám na této cestě pomáhá Bůh!