Pozitivní myšlení a jeho úskalí.

Co je pozitivní myšlení? Chyby a omyly.
Jednoduchý termín a tolik různých výkladů. V době, když píši tento článek, sedím v lese na suchém listí a vtom kolem letí pěkný, statný čmelák. Napadla mne otázka: „je tento čmelák pozitivní.“ Samozřejmě, že je! Je pozitivní samou svoji podstatou. Samým svým bytím. Přitakává životu tady a teď, právě takovému, který zrovna je. Neřeší minulost a nezhlíží k budoucnosti. Zkrátka čmelák to má asi snažší…
A jak je to s člověkem? A co je to vlastně pozitivní myšlení?
Doslovný překlad  významu slov je zřejmý. Jedná se o způsob myšlení při kterém člověk vědomě přitakává, souhlasí a je vděčný za všechno co je, protože to je. Jedná se tedy o trvalý, kladný přístup (v myšlení) k prožívané vnější realitě. Pozitivní myšlení na rozdíl od negativního myšlení, které neustále odmítá a říká ne, tohle nemá být, neustále přitakává životu a realitě souhlasným ano- je to dobré.
Je to způsob myšlení vděčně přijímající to co je, radující se z toho co je. Pochopitelné je, že takový postoj, je přirozený a vlastní šťastné a harmonické osobě s odpovídajícími prožitky. Jiná situace bude v případě chronicky negativního člověka, který neustále odmítá pro něj nepříjemné prožitky reality, přičemž ale tytéž současně podporuje a násobí.
Faktem zůstává, že ačkoliv celá příroda je v podstatě pozitivní, člověkem vytvořený úmělý svět (matrix) neustále produkuje značné množství negativity, nespokojenosti a odmítání- ne.
Snad je zde zakořeněn onen chybný postulát, že to co se nám nelíbí, lze odstranit a změnit tím, že to budeme odmítat. Nic však není více vzdálené od pravdy. Odmítáním věci a situace neodejdou, nezmizí, ale naopak budou růst a sílit. Čím více negativity, tím větší a mocnější skutečnost, jež byla původně odmítaná. Je to stejně pošetilá snaha, jako snaha po osvobození prováděná „přiléváním oleje do ohně touhy.“
Přestože tedy termín pozitivní myšlení se zdá celkem jasný, panuje i v této oblasti značný zmatek. Z původního významu, tedy souhlasu a přijetí toho co je, protože v tomto okamžiku nemůže být jinak, spousta, především zámořských autorů vytvořila novou „filosofii“, nové náboženství..
Již se zde nejedná o „přitakání“, ale o prosazování své vůle ve stvoření. Rozdíl zde je napohled nepatrný, ale v konečném důsledku docela značný. Zatímco kladný souhlas s tím co je, s vděčností, je vždy žádoucí a v naprostém pořádku(i z hlediska dalšího tvoření vlastního osudu), v druhém případě je situace mnohem složitější.
Jde o to, že ne každé přání a touha člověka se nutně kryje se zájmem vesmíru(Boha), spíše naopak. Z toho rozporu, mezi vůli člověka a vůli Boží, vzniká mnoho problémů. Přitom na věci nic nemění, že některým zvlášť schopným jedincům se podaří své přání mentálně prosadit v realitě. Účinnost nějaké metody nutně neznamená také její oprávněnost.
Jedná se zde konec konců o stále stejný problém člověka, a to touhu po moci. Touha po moci se táhne dějinami člověka jako černá nit. Často je ochoten za příslib moci platit i zaprodáním vlastní duše.
Snad lidé jednou pochopí, že není třeba „přidávat“ k lidské bytosti další jakoby pocity „moci“, ale spíše se vzdát pocitu vlastní bezmoci.
Cesta ke skutečné moci, jak to už  konečně často bývá, vede paradoxně přes opačný pól, tedy přes vzdání a opuštění lživé iluze vlastní bezmoci…