Láska

Láska, láska, láska…

Žijeme v rozvinuté, postmoderní, konzumní společnosti, máme zajištěné hmotné prostředky k existenci a přesto nám něco chybí. Příliš jsme zaměřili svoji pozornost na předměty vnějšího světa, na falešné pozlátko, nazývané spotřební společnost. Ztratili jsme však vztah k sobě samému i mezi sebou navzájem. A právě v tomto vztahu, k sobě samému, ke skutečnému Bohu, je pouze  možné prožívat stav, který nazýváme láskou…
Skutečná láska je stav bytí, je stav reality, skutečnosti, všehomíra. Láska dává naší existenci onu sílu, smysl a důvod bytí na této planetě. Každá cítící lidská bytost, v hloubi srdce velmi dobře ví o této skutečnosti. Lidská bytost ve skrytu touží po naplnění láskou, po spojení se Zdrojem, se Skutečností. Je to neměnné a nezrušitelné. Láska je jako zdroj života, jako nevysychající živá voda, která mění nehostinnou poušť na místo vhodné k životu, na místo plné radosti, pokoje a blaženosti. Ve skutečnosti motivace a lopotné snažení lidských bytostí na cestě ke štěstí a k naplnění, je cestou k lásce. Velmi málo lidí však zažívá skutečnou lásku. Většina se spokojí jen s jakousi náhražkou, jakousi imitaci.
Láska totiž není z tohoto světa, nelze si ji nejenom koupit, ale ani zasloužit. Je to dar Boha, k sobě samému, dar bez podmínek, zásluh a důvodu. Lze dokonce říct, že láska je zdroj, život sám. Jistě, že omezenými slovy, nelze popsat realitu, jen se ji lze nepatrně přiblížit…
Přesto však onen Grál, onen mýtický zdroj života, ze kterého bezvýhradná Láska , Láska Krista k lidstvu, vyvěrá, je pro člověka onou touhou po spojení, oním voláním po sjednocení, voláním po Nebi. Tento svět, tento matrix; pokud by jen nepatrná část lidí realizovala ve svém srdci skutečnou Lásku, by byl spasen, proměněn a zcela k nepoznání. Byl by nastolen onen tolik očekávaný ráj na zemi, Nový věk, Nová Země a Nové Nebe. Starý svět zanikne a nový vznikne. Bez násilí, mocenského útisku, manipulace, ovládání, čipování, válek, revolucí a jiných temných zásahů. Láska je jako světlo- s temnotou nebojuje, pouze její přítomnost ruší tmu. Pro tmu v srdci zde již není místo. Neboť „jak nahoře, tak dole.“ Náš viditelný svět, který většina lidí považuje za jedinou realitu, za jediný skutečný, je pouze manifestaci a zviditelněním  nehmotného ducha. Hmotný svět není sám od sebe, není samostatnou realitou, je spíše jakoby odrazem v zrcadle duchovní manifestace.
A právě Láska, neboli Duch pravdy, je onou silou, která dokáže realizovat /zhmotnit/ Nebe na zemi. Každá jiná cesta, každý jiný pokus o nápravu společnosti, je pouze pošetilou snahou ruky, uchopit sama sebe, pošetilou cestou ducha bloudícího do pekel.
Jelikož je láska onou esenci lidského života, je pochopitelná touha člověka o její prožívání. Je to samozřejmě nezadatelné právo člověka. Navíc se láska před člověkem neskrývá.
Proč se tedy my lidské bytosti tolik trápíme, hledáme a nenalézáme, toužíme a nenacházíme? Proč přímo hladovíme po lásce, jsme ochotni sáhnout po kdejaké náhražce, která slibuje naplnění a uspokojení? Proč se necháme takříkajíc „opít rohlíkem?“
Vyhladovělí, zoufalí, fascinovaní blýštivým leskem tohoto světa, stojíme jak poslední žebráci ve frontě na příslib lásky a zdání štěstí. Přitom však odmítáme přijmout zřejmý fakt, že z tohoto světa nelze lásku, štěstí ani klid, či pokoj načerpat a to z prostéhu důvodu, že je neobsahuje ani obsahovat nemůže. Materiální realizace je extrémně zahuštěná duchovní matrice, která se vyznačuje velkou vzdálenosti od Světla, od Zdroje. Jejím atributem jsou chlad, temno a opožděná realizace. Náš svět není apriori špatný, je pouze příliš odpadlý od Zdroje, přiliš vzdálený od Světla. Tak vzdálený, že se až někdy zdá, že existuje pouze sám od sebe, bez ohledu na skutečnost , že je pouze realizací věčného Ducha.
Jak nalezt Lásku?
Jak si ji udržet, aby se nestala pouze prchavým okamžikem?
Na tyto otázky hledá lidstvo odpovědi od nepaměti. Odpověď, jako vše opravdu skutečné je velmi prostá: Lásku nelze ani nalézt, natož udržet! Nikdy se nevzdálila, nikdy na nás nezanevřela. My sami jsme ji opustili. My sami jsme se ji vzdali! Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Stačí se podívat do čistých očí malého a šťastného miminka a pochopíme. V těch očích je Láska sama. Je zde přímo cítit. Zato my dospělí, jsme se přece naučili být rozumní, potlačovat svoji intuici, dělat pochybné kompromisy, lhát sami sobě… Pozvolna, kousek po kousku, za vydatného přispění stejně postiženého okolí, jsme jakoby ztráceli svoji duši, ztráceli radost, nadšení, sílu, jiskrný pohled v očích. Než jsme si stačili uvědomit, staly se z nás téměř mrtvé bytosti, bez skutečného života.
Jak nalézt lásku?
Správnější otázka je :Jak se stát Láskou?
Odpověď samozřejmě zní: Láskou jsi již teď a tady. Jen je ještě nutné to pochopit! Pochopení není rozumové přijetí, pochopení je přijetí faktu celou duší, myslí, vůlí a srdcem. Znamená to prožití reality až do morku kosti.
Dobrým pomocníkem člověka na jeho cestě je jeho vlastní smrt. Společnost, která potlačí fenomén smrti, přestože právě ona je nejlepším rádcem člověka ve hmotě, stává se nutně povrchní, bloudivou a nebezpečnou sobě i ostatním. Právě vědomí člověka vlastní pozemské smrtelnosti, umožňuje přehodnotit priority a poznat opravdové hodnoty. Naše pošetilé konstrukty a hodnoty před smrtí zkrátka neobstojí.
Žít vědomý život, plný lásky, štěstí a pravdy není až tak nemožné. Ve skutečnosti to jen předpokládá vzdát se všech bludů jež nám brání být. Být celistvým člověkem, bez lží, komplexu a omezení. Potíž je však v tom, že většina lidí ještě není na odpojení připravena, většina lidí bude ještě zuřivě své otroctví bránit. Pouze nemnozí jedinci se již pomalu a neobratně probouzejí. A pro ně je otevřená možnost prožít opravdovou lásku.
Závěrem uvedu alespoň jednu životní lež, která dříve či později spolehlivě zablokuje proud lásky.
„Jsem samostatnou, hmotnou bytostí, od všech ostatních oddělenou a ostatní jsou také samostatné bytosti od všech ostatních odděleni.“
A třeba ještě jednu: „Hmotný svět je skutečný, opravdový; to co vnímám smysly, chápu rozumem i vědeckým poznáním, je jedině skutečné a opravdové- nic mimo toto již neexistuje.“
Přeji všem duším,které se již začínají probouzet mnoho štěstí při očišťování své vlastní duše anebo dokonce při vzácném pochopení, že není třeba nic čistit, protože se ve skutečnosti nikdy ani nic nemohlo umazat…
S Láskou a požehnáním …