Je to opravdu pohádka ?

Pohádka „O rybáři a jeho ženě.“

Na mořském břehu žil ve starém hrnci rybář se ženou. Rybář chodil každý den chytat ryby na udici. Jednoho dne chytil velkou rybu, která mluvila lidským hlasem. Řekla rybáři, že je zakletý princ, že by mu stejně nechutnal, ať ho raději hodí zpět do vody. Vrátil se domu k ženě do starého hrnce, která, když se dozvědela o jeho zážitku s rybu, vyplísnila jej a poslala zpátky za rybou s přáním malého domku. Rybáři se moc nechtělo, ale hádky se ženou ho otravovaly, tak se vydal k moři. Moře už ale nebylo průzračné, ale spíš žluté a zelené. Rybář se zastavil a volal:
„Nad hlubinou na zemi,
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba vyplavala na hladinu a ptala se, co chce. Rybář ji pověděl, že jeho žena nechce již bydlet ve starém, smradlavém hrnci, ale chtěla by mít domek. Ryba mu jeho přání splní. Když se vrátil domů, vidí, že mají pěkný domek, všecek pěkně zařízený. Teď už nám bude dobře, povídá rybář.
Za čtrnáct dní mu však žena povídá, že by chtěla bydlet ve větším domě, ve velkém kamenném zámku. Nedala muži pokoj, až nakonec, přestože nechtěl, šel opět za rybou. Voda již byla fialová, tmavá, šedá a těžká. Zastavil se a volal:
„Nad hlubinou na zemi,
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba se jej zeptá co chce a rybář ji poví, že jeho žena chce bydlet na zámku. Ryba mu jeho přání s trochou vyčítavého tónu splní. Když se muž vrátí domů, vidí velký kamenný palác se vším, co si jen srdce může přát. Již druhého dne mu však žena povídá, ať jde opět za rybou, neboť chce být královnou. Muž byl celý utrápený, nechtělo se mu, ale přece šel. Když došel k moři, voda byla téměř černá, bouřila se, kypěla a páchla hnilobou. Muž stál na břehu a volal:    „Nad hlubinou na zemi,
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba se jej zeptala, co že to zase chce a rybář ji pověděl, že žena chce být královnou. Ryba mu jeho přání opět splní a když se navrací domů, vidí, že zámek je o hodně větší, všude plno mramoru a ryzího zlata a na trůně sedí jeho žena. Myslel si, že již má vše, co může chtít a bude tedy spokojená, avšak žena mu vzápětí povídá, že ji již kralování unavuje, aby šel za rybou a řekl ji, že chce být bohem a vládnout celému světu. Rybář se bránil a nechtěl jít, ale žena ho ještě více vyplísnila, vyčetla mu, že pro ni vlastně nikdy nic moc neudělal. Muži se za rybou už vůbec nechtělo, svírala jej úzkost, ale nakonec přece šel. Když došel k moři, byla voda černočerná, těžká jako olovo, bouřila se a vzdouvala do velikánských vln. Rybář si připomněl svou ženu a z břehu zavolal:
„Nad hlubinou na zemi
vzácná rybo, zjev se mi,
moje žena Sybila,
nechtěla to, co chci já.“
Ryba se jej opět zeptá, co zase chce, muž ji bojácně odpoví, že jeho žena chce být bohem. Ryba mu odpoví, ať se vrátí domů, že najde ženu ve starém hrnci. A od toho dne spolu sedí ve svém starém hrnci.
(pohádku jsem převyprávěl podle sepsání bratří Grimmů, překlad knižní klub,Praha 1996).

Při čtení tohoto i jiných příběhů, mýtů a pohádek, citlivého čtenáře napadne občas myšlenka, zda za tímto hezkém a poučném vyprávění, jež se zdá být určené pouze  pro malé děti, se neskrývá něco významného, důležitého. Jakoby obdobné příběhy měly ještě svoji „druhou“ tvář, skryté poselství určené především pro vědomé a dospělé. Snad i zde platí ono známé, že pravda se ve skutečnosti nemusí skrývat, neboť, přestože je celou dobu lidem na očích, nikdo ji nevidí a vidět ani nechce, nebo nemůže. Staré příběhy pravděpodobně vznikaly jako utajené, hermetické poselství lidské duše pro toho, kdo je byl schopen poznat a přijmout.

Je zřejmé, že podrobný výklad této pohádky je mimo rámec článku a navíc příběhy působí samy o sobě i bez výkladu. Přesto bych se rád zaměřil na dva aspekty. První je postava rybáře, který přestože se svoji ženou nesouhlasil, nebyl schopen se za své přesvědčení postavit, nést následky a prosadit svoji, v tomto případě zřejmě pozitivní vůli. Pro své ne-rozhodnutí nebyl, ale ušetřen následků…
Druhý, mnohem zásadnější aspekt příběhu je zobrazení lidské mysli, lidského ego-centrismu, které nemůže a priori být spokojené a musí neustále vytvářet stále nové příběhy, představy a požadavky. Nespokojenost je v povaze člověka, který zapomněl kým je, který ztratil spojení se svým středem, s Bohem, s lidmi (v jednotě) navzájem. Neustále puzení po růstu, po stále větších a intenzivnějších zážitcích, dojmech a více moci a naplnění, je neklamnou známkou značného rozvinutí tzv. emočního těla. Příběh velmi výstižně staví zrcadlo dnešní konzumní a prorůstové společnosti, která v šíleném snažení se snaží přesvědčit sama sebe o oprávněnosti svého počínání.
Ústředním tématem příběhu je, alespoň podle mne poznatek, že skutečné a pravé hodnoty, moc, ale i štěstí a spokojenost nenajde člověk v obrazech a formách světa, ale ve vlastní duši, ve svém středu.
Onen fakt, že když ona rozmařilá žena se chtěla státi bohem, a byla vrácená zpět do  starého hrnce, nemusí být nutně chápáno jako její potrestání, ale i jako poznání, že opravdové a skutečné se skrývá v prostotě, jednoduchosti a nenápadnosti. Současně lze předpokládat, že království boží nelze nalézt ve formách a zážitcích světa, ale spíše v jednoduchosti, prostotě, kde lidskou mysl nic nedráždí, neláká a nesvádí.
Zkrátka stav vyjádřený „ve starém hrnci“ se jeví být stavem naprostého „nic“, ve kterém však zdánlivě nepochopitelně pouze může přebývat Bůh. Je zde paralela s biblickým příběhem zrození, ve kterém se Bůh nemůže narodit v hlučném hostinci plném lidí, ale pouze v chlévě.
Je vhodné si uvědomit, že věci skutečné a opravdové vypadají jinak než si obvykle představujeme, respektive, že si je nelze vůbec představit. Proto obvykle duchovní vývoj probíhá ve smyslu opouštění a vzdávání  se všeho, co jsme za svůj život nashromáždili a co nám ve skutečnosti brání vidět pravdu.
Až odložíme vše iluzorní, tj. téměř vše co máme, to co zbyde bude skutečnost, kterou dnes však nemůžeme znát…