Iluze života a smrti

Narození a tělesná smrt

Významným rysem naší postmoderní společnosti je naprosté potlačení fenoménu tělesné smrti, vytěsnění z lidského života a jeho odsunutí do vzdálené budoucnosti, případně za brány nemocnic a ústavů. Přitom však bez přijetí a prožití skutečnosti smrtelnosti, není možný ani opravdový život na zemi. Kdo není ochoten přijmout fakt smrti, není schopen ani dobře žít. Odsunutý problém reality nepřestává existovat, ale žije dál v nevědomí svým životem a dává se svému „hostiteli“ poznat prostřednictvím pro něj nepochopitelné úzkosti a strachu.
Člověk, který není ochoten dobrovolně zemřít ještě před svoji tělesnou smrti, není ochoten obětovat svůj vlastní život, není schopen ani žít. Bude nazývat životem stav, který s nim ale nemá mnoho společného. Je s podivem, kolik lidí je ochotných uvěřit domněnce, že jsou pouze hmotnou bytosti, zcela oddělenou od ostatních a že po nějaké době, obvykle ne příliš úspěšného života je jim souzeno definitivně zemřít a zaniknout. Přesto v hloubi duše každá lidská bytost má vnitřní hlas, který ji potichu říká, že se v této věci mýlí, že se nechala oklamat od vládce tohoto světa a jeho přisluhovačů. Síla a vyzařování programu hmoty, matrixu, je ale tak silná, že mu většina duší obvykle podlehne.
Proto v různých dobách a za různých situací přicházeli na svět osvícené bytosti, boží poslové, kteří měli za úkol ukazovat lidem cestu k pravdě a skutečnosti, kteří měli za úkol přinést člověku osvobození od lží. Je pochopitelné, že tito lidé byli pro systém nepřijatelní a nebezpeční. Přinášet lidstvu pravdu je vždy spojeno se značným osobním nebezpečím. Pouze každá doba používá různé, sobě vlastní prostředky eliminace nežádoucích osob. Od zcela přímočaré fyzické likvidace, po velmi rafinované a nenápadné společenské a sociální znemožnění.
Člověk,který se zcela ztotožní se svým hmotným tělem, který se za hmotné tělo považuje a nic jiného nevnímá ani nezná, je zcela vydán hmotnému světu a jeho vládci. Výhrůžka ohrožení fiktivního těla je dostatečným důvodem. Ačkoli lidská bytost je podstatou věčná, nezničitelná a neomezená, ve stavu ztotožnění je velice zranitelná a bezbranná. Je velice obtížné, přímo nemožné uchránit svůj iluzorní svět plný neustálého ohrožení a nejistot a navíc na konec všechny hmotné bytosti (ve stavu ztotožnění) dopadnou špatně- smrt hmotného těla a tedy naprostý kolaps a ztráta všeho snažení je konec konců nevyhnutelná.
Kdo se nenaučí zemřít za života, nenaučí se ani žít.
Jak můžu zemřít za života ?
Zemřít, ještě než ulehneme do svých rakví znamená zemřít iluzi tohoto světa a všech jeho hodnot, všeho čím se pyšní, co nabízí a čím případně straší. Jedná se o konec závislosti a nikoli existence těla. Skutečné osvobození spočívá v duchu. Skutečnost, přestože se jeví jako hmotná realita, je ve skutečnosti duchovní projekci a manifestací ducha se všemi jeho projevy a především důsledky. Zcela se zde posouvá a mění žebříček hodnot i způsob jeho tvoření. To co bylo cenné, je najednou bez hodnoty a to ce nemělo zdánlivě žádnou cenu, je shledánou neobyčejnou cenností. Co se jevilo jako důležité, je najednou zbytečné a nepodstatné, a to co vypadalo jako nevýznamné a nicotné se stáva důležitým a zásadním.
Zkrátka posouvá se celý názorový systém pohledu na život, mění se podstatně životní styl i hodnotová orientace. Dalo-by se říci, že zde nezůstane „kámen na kameni.“
Je však pravdou, že se zde nabízí možnost takové změny a transformace lidského života, kterou si běžný člověk nedokáže ani představit. Je zde na výběr zda žít život ve lži, utrpení a smrti a nebo život v pravdě, lásce a věčnosti.
Smutné však je, že to co bylo našim předkům samozřejmé, musí naše generace velice těžko znovuobnovovat. Jakoby omezený technický rozvoj spolu s absenci a zakrněním duchovního zrání, nebyl schopen uspokojit lidskou přirozenost, ani zajistit šťastný život většiny obyvatel Země.
Lze si jen navzájem přát mnoho úspěchů při vzdávání se neskutečného, nepravdivého a zbytečného, aby mohlo „nastoupit“ skutečné,pravdivé a potřebné…