Ego vidí smrt za každým rohem…

Zná to téměř každý z nás. Na straně jedné blíže neurčitý pocit neadekvátnosti, na straně druhé intenzivní stav úzkosti a strachu. Rozdíl je pouze v množství a intenzitě-  všední den normálního člověka až extrémní  utrpení neurotika.
Na začátku je nutné ujasnit význam slova „ego.“ V kontextu článku je egem myšleno malé já, osobnost, maska, tedy ono já, které přestože je neskutečné a škodlivé, většina lidí se sním ztotožňuje a nechá se jím ovládat.
Co tedy znamená věta, že ego vidí smrt za každým rohem ?
Znamená, že ego člověka a potažmo v případě ztotožnění člověk sám, se cítí neustále ohrožen. Ve stavu stotožnění s egem zapomínáme, kdo jsme, na svůj původ a cestu. Zapomínáme, že jsme děti života, že je o nás postaráno a nemůže se nám doopravdy nic zlého stát.
Situace ega je samozřejmě zcela odlišná. Jako výtvor nevědomosti, je od samého začátku určeno k zániku a je si té možnosti velice dobře vědomo. Vzhledem ke své struktůře a původu je velice zranitelné a cítí se stále v permanentním ohrožení. I zdánlivé maličkosti jsou pro jeho existenci nebezpečné. Ozřejmuje se zde skutečná příčina konfliktů mezi lidmi i národy.
Člověk ve stavu ztotožnění s egem prožívá jako své strachy, obavy a úzkosti ega, včetně jeho obranných mechanismů, které, ale nemohou mít naději na úspěch a řešení, neboť skutečný problém je falešné já-ego, a ztotožnění člověka s ním. Dá se říci, že většina lidí žije cizí život, který jim byl v průběhu ochočování (dospívání) více či méně dobrovolně implantován, vnucen. Po ztotožnění s touto falešnou, iluzorní realitou ztrácí povědomí o své cestě, úkolu, ztrácí znalost sama sebe, své bytostné já. Stává se dobře zapadajícím šroubečkem v onom smutném a šedivém stroji naší reality, nazývaném společnost, civilizace. Vše skutečné, posvátné, vše co se týká bohů v člověku spí…
Co všechno ego ohrožuje ?
Vše, co ohrožuje jeho existenci. Vzhledem k tomu, že je v principu eliminátem společnosti, obvykle utkané z obav, strachu, závisti, nedostatku, konkurence, je ohrožením i každá podobná bytost, s podobnými nároky a zájmy. Největším ohrožením je však přítomný okamžik. Pro ego, které vzniklo v čase, neexistuje nic jiného než minulost, ve které hledá svoji identitu a budoucnost, do které promítá své tužby, nebo se ji bojí, případně oboje. Ego je skutečně labilní entita, z principu musí žít v permanentním strachu a žádné kompenzační a obranné mechanismy na tom nic nemohou změnit.
Existuje pro ego nějaká záchrana ?
Ne. Jedná se o formu existence, která je nezachranitelná. Spása je možná pro člověka, který žije ve ztotožněním s egem,
což samozřejmě znamená rozpuštění- smrt ega, zánik. Z tohoto pohledu je strach falešného já před odhalením a zničením oprávněný. Ve skutečnosti, byť jen naší momentální reality se odehrává onen mýtický boj na život a smrt, ve kterém trvalé kompromisy nejsou dovolené. Vítězství či prohra jsou nakonec jednoznačné. V tomto boji nejde o nic méně než o život a smrt.
Buď duchovní smrt člověka, nebo smrt, zánik a rozpuštěnéní falešného já.
V prvním případě se na světě nic nezmění a lidé budou moci nadále věřit „čemu budou chtít“, zatímco v případě druhém bude pozvolna probíhat transformace člověka i celé planety- „neboť dobří lidé dostanou zemi za dědictví.“