Duchovní příčiny nemocí

Co je nemoc? Jak vzniká? Jak se uzdravit? Tyto a podobné otázky si klade člověk, který je konfrontován se stavem těla a duše, jež se nazývá nemoci. Nemoc je slovo, popis situace, ve které je člověku znemožněno pokračovat ve stejném způsobu života. Někdy jen v náznacích, jakoby skoro nenápadně, jindy až manifestné zabránění v dalším konání.
Na vznik nemoci existuje samozřejmě mnoho pohledů a názorů. Od zcela mechanistických, ve kterých je život řízen náhodou a tělo se podobá automatickému mechanismu s jakousi nadstavbou vědomí, až po názor idealisty, ve kterém je vnější svět s jeho projevy manifestací ducha, jeho projekci. Je pochopitelné, že každý pohled člověka na svět mění jeho přístup a prožívání.
V mechanickém pohledu se lékaři podobají více opravářům v autoservisu a pacienti autům. Korekční zásahy v hmotné rovině lidského opravárenství dasáhly  nebývalých rozměrů. Lidské bytosti jsou zredukovány na funkční automaty s minimální odpovědnosti a možnosti volby změny svého osudu.
Faktem však zůstává, že neuspokojivé výsledky moderní medicíny při potírání příznaků nemoci, které jeho stoupenci stále ještě vydávají za léčení, vedou stále větší množství lidí ke hledání jiných, alternativních metod léčby.
Jedním z možných pohledů na člověka je pohled duchovní, jenž v různých podobách zastávaly rozmanité civilizace v dějinách, a kterého se moderní člověk příliš ukvapeně zřekl. Tento výklad  příčin nemoci vychází z názoru, že prvotní impuls ve stvoření vzešel z myšlenky, ze slova- tento počátek je tedy nehmotný, je informací. Tato informace na sebe v jakési subatomární rovině začala brát podobu jemnohmotného a později hmotného světa. Není samozřejmě možné plně pochopit celý princip tohoto stvoření, této líly, Boží hry, ale naštěstí to pro praktické využití není ani nutné.
Abychom mohli využít duchovní poznatky ve svém bytí, je třeba podle nich především žít. Narozdíl od běžných školních poznatků, které obvykle nosíme pouze v hlavě, do doby než je zapomeneme- má-li duchovní poznání přinášet užitek, musí být uloženo spíše v srdci a neustále aplikováno v životě. Jedná se vlastně o praktickou každodenní činnost.
Tento esoterický pohled na svět vychází z postulátu, že prvotním hýbatelem člověka je jeho duch, tedy povahy nehmotné, který skrze svá jemnohmotná těla nazývaná duší, organizuje konečné hmotné, byť stále energetické tělo.
Jelikož jsme, ale všichni součásti jednoho celku, jedné boží rodiny, a to zcela konkrétně- každé vybočení jedince z harmonie a to svévolným rozhodnutím by znamenalo narušení harmonie univerza. Poněvadž to ve skutečnosti není možné, dochází k vyrovnání narušené harmonie pouze na zdánlivě osobní rovině vlastního těla a duše. Tento stav později nazýváme nemoci.
Zdroj života, ona Boží jiskra v každé bytosti má pochopitelně zájem na harmonické existenci člověka a proto neustále lidskou bytost vede a koriguje prostřednictvím příznaků, symptomů, které jsou zpočátku velmi jemné a přehlédnutelné, avšak není-li jim věnována dostatečná pozornost, stávají se stále zřetelnějšími, až nakonec se nedají přehlédnout.
Stejně jako lidská bytost, má i lidská duše svůj jazyk, kterým se snaží komunikovat. Tento jazyk je samozřejmě jazykem symbolickým. Potíž dnešního člověka je, ale v tom, že nerozumí  „řeči zvířat“- symptomům. Přílišné racionální přetížení a jednostranné abstraktní vědomí moderního člověka, vedlo současně k jeho odcizení od vlastní podstaty.
Důsledkem tohoto odcizení je stav, ve kterém člověk téměř nevnímá ani nechápe naléhavý hlas vlastní duše. Duševní i tělesné nemoci jsou z tohoto pohledu způsobené nesouladem mezi totalitou života, v naší kultuře nazývanou Boží vůle a mezi svévoli lidského sobectví obvykle nazývaného jako falešné já, ego apod. Důležitý je poznatek, že osvícený člověk již nečiní rozdíl mezi vůli svou a vůli Boží, neboť prožil, že blaženost mu poskytuje pouze spojení s vůli vesmíru, která je konec konců zcela totožná s vůli jeho vlastní.
Cesta k pochopení duchovních příčin vzniku nemoci spočívá především v dobrovolném přijetí řádu a harmonie života, v znovuobjevení řeči duše a těla.
Neboť  „jak nahoře, tak i dole
jak v nebi, tak i na zemi
jak v duchu tak i v hmotě.“