Dobro a zlo

Dobro a zlo, pravda a lež…

Co je dobro? Co je zlo? Co je pravda a co je lež?
V lidských dějinách mnoho básníků, filosofů a jiných myslitelů si kladlo podobnou otázku s různými výsledky a pochopením. Po krátkém procítění této otázky, která přestože se na první pohled se může jevit jako úměle vykonstruovaná, planě filosofická, má pro praktický denní život význam mnohem větší, než se zdá. V každodenním životě běžného člověka dochází ke konfrontací s touto otázkou, byť se často jedná o rozhodování na téměř nevědomé úrovni.
Průměrný člověk je ve svém životě nucen činit postoj a rozhodnutí pro a proti, přijímat a odmítat, milovat a současně nenávidět. Ke svému rozhodování, které je určováno právě dualitou „dobro nebo zlo, pro něco nebo proti něčemu,“ potřebuje mít „jasný“ a především oddělený pohled na otázku dobra a zla, které v praxi obvykle nazývá morálkou.
Jelikož však morálka v různých kulturách je obvykle rozdílná, začíná být zřejmé, že to s chápáním dobra a zla nebude tak jednoduché. Lidský intelekt zatížený značnou dávkou egocentrismu, řeší problém rozdílů různých morálních soustav opravdu svérázným způsobem. To co uznává moje skupina, společenství, národ , je správné a to co je s tímto názorem v rozporu je chybné, nepravdivé. Vzniká nám zde spousta, často i protichůdných názorů, postojů a hodnocení, které jen velmi obtížně hledají společnou řeč.
Extrémním sobectvím zatížená kolektivní mysl dominantních národů, vede své příslušníky do rozhodujícího a konečného boje…
Nepřítelem zde jsou jiné národy se svými odlišnými mentálními koncepty a morálkou. Jak začíná být zřejmé, v rozdílných představách o dobru a zlu, skutečnou pravdu nelze nalézt.
Co tedy zbývá? Vzdát se hledání a rezignovat? Jistěže ne. Tento způsob vytěsnění používaly a používají miliony lidí v dějinách. Neúspěšně. Rezignace v tomto případě pouze znamená naprosté předání vlády stávajícímu mentálnímu poli národa. Není zde žádné řešení, možnost úniku, natož osvobození. Na tento postoj je systém velmi dobře připraven, dokonce se dá říct, že mu i vyhovuje.
Rezignující, nevědomé a spící lidské bytosti jsou velmi vhodnou energetickou potravou pro stávající systém tohoto světa. Matrix si dokáže docela dobře poradit s většinou přisluhovačů i s menšinou odpůrců. Ani souhlas ani odpor(obvykle úměle vyvolaný a tedy i řízený), nemůže systém výrazně ohrozit. A on, tedy vládce tohoto světa to moc dobře ví.
Změnu stavu mohou uskutečnit pouze vědomí, alespoň částečně probuzení jedinci. V osamnění, změnu stavu svého, od určité množiny i změnu stavu společnosti.
Zpět k otázce… Je zde zřejmá dualita, dvojnost, jako princip tohoto hmotného světa. Jedno doplňuje druhé, téměř i „podpírá“, jedno se v druhém zrcadlí, nalézá, ze sebe navzájem vychází, je determinováno, pouze na základě sebe navzájem se vymezuje, dá-se říct, že spolu teprve existuje.
Z tohoto pohledu každé odtržení, oddělení, je vlastně problém, který nutně aktivuje rovnovážné síly. Oddělit dobro od zla, je jako chtít minci s jednou stranou. Přsto však od nepaměti se o totéž člověk znovu a znovu pokouší, znovu a znovu je hnán naivní představou, že se mu to přece jednou musí podařit…
Rozdílnost různých místních, nebo národních morálních hledisek není podstatná, pouze neklamně ukazuje lidské ponoření do egocentrismu, do sobectví. V relativní skutečnosti, přes různorodost zde stojí za morálkou jeden sebestředný rozum, zoufale se snažící o pro něho nemožné. Snaha rozumu se podobá snaze ruky uchopit sama sebe.
Vzhledem k převládajícímu způsobu vzniku morálky, lze přinejmenším dovodit, že je značně nedokonalá, zatížená velkým omylem, ne-li přímo škodlivá. Již dávno taoisté objevily, že tam kde lidé nejsou ve spojení s Tao (Bohem), objeví se stát, úředníci a morálka.
Co je dobro, co je zlo?
Zdá se být zřejmé, že nelze intelektuálními schopnostmi dát pravdivou odpověď, natož ji sdělit slovy. Jediná možnost je osobní intuitivní prozření. Ke sdělení nesdělitelného, k napsání nenapsatelného, zůstávají na straně jedné symboly, analogie, na straně druhé metoda vyloučení všeho nepravdivého, chybného, omylného- to co pak zbyde, bude skutečné…
Pro praktické každodenní použití můžeme vytvořit např. pracovní definici:

a)   ve směru ke mně přicházející(k subjektu), plynoucí zážitky a situace přijímat bez rozlišování jako dobré, přínosné, ať již dané události rozumíme a nebo ne. Vždy mě potká pouze to, co mě potkat musí, co je moji, byť třeba nevědomou součástí a co se dříve či později stejně musí projevit. Není důvod odmítat a zlobit se na nevyhnutelné. Ostatně jakýkoliv odpor je marný a pouze způsobí zvětšení a prodloužení trápení.

b)   ve směru ode mě (od subjektu), tedy ve směru vztahu k druhým lidem. Zde je maximum naplnění biblického příkazu:“Miluj bližního, jako sama sebe.“ Člověk asi stejně nedokáže trvale upřednosťnovat ostatní lidi před sebou. Nejspíš se dříve nebo později bude jednat o pokrytectví. Vztah k bližnímu znamená především nečinit jiným to, co bych sám nerad prožíval, podporovat vědomý stav člověka a pomáhat mu na cestě ke skutečnosti a spáse- samozřejmě pouze za předpokladu, že si to dotyčná osoba přeje.

Jinak je třeba nechat ostatní na pokoji, neboť každý má svoji cestu.
Přeji nám všem mnoho úspěchů na cestě k pochopení problému duality, rozdělování a na cestě skutečné pravdy, jednoty a Lásky…