Hádanka Sfingy

Hádanka Sfingy a Oidipus

Aniž bych předstíral, že v tomto krátkém a nutně i značně obecném článku se dobereme k vyřešení tajemství, o které se pokoušeli mnozí, přesto považuji za nutné zdůraznit, že hádanka, nebo také otázka Sfingy je iniciační hádanka, která  rozhoduje o životě nebo smrti…Hádanka Sfingy zní takto:
„Čtyřnohé, dvou- i trojnohé to pobývá na zemi, má to
však pouze jeden hlas; jako jediný ze všech tvorů,  kteří se pohybují po zemi, ve vzduchu či ve vodě, to mění držení těla. Když však kráčí po všech čtyřech končetinách,
je jeho rychlost nejmenší.“
(překlad Wilhelma Willigeho)

Přestože se na první pohled může zdát, že samotná otázka nemá valný význam, stojí za jejím vyřešením možnost iniciace, možnost pochopení samotného života, jeho smyslu i návod na jeho uskutečnění.
Samozřejmě, že ono vyřešení nemůže proběhnout na běžné racionální, rozumové úrovni ega, což byl i zpočátku Oidipuv případ. Člověk, respektive jeho ego má v obdobných situacích neudržitelnou snahu věci „zjednodušit“, uzpůsobit a především demýtizovat, což v tomto případě znamená totéž, jako je nepochopit. Je nutné si uvědomit, že za slovy starých mýtických příběhů je skrytá symbolická rovina, která přestože je pro většinu lidí nepochopitelná, je současně pro tytéž nezbytná.
Situace člověka, který se snaží pochopit a především prožít, či dokonce realizovat poselství dávných mýtů, se podobá téměř slepému člověku v rušném, velkém městě. V náznacích, útržcích a občasných krátkých záblescích přichází pravda, a to ještě obvykle v zastřené formě. Bylo by velice naivní(přestože, ale velkým množstvím lidí oblíbené), domnívat se, že „království boží“, nebo jak nazveme vysvobození člověka od iluze, bude podobné tomu, co se domníváme, že důvěrně známe.  Skutečná, univerzální pravda, ne naše dualistické představy, je totiž tak vzdálená konvenčnímu chápání, že si ji prakticky nelze ani představit. Samozřejmě, že násilné osopování si práva na pravdu a její výklad v dějinách, musel nutně přinést pouze lži a trápení. Bylo by však stejně nebezpečné i v tomto případě hledat viníky, v domnění laciného vyřešení. Je vhodné si uvědomit, že viníci v běžném slova smyslu vlastně neexistují, a pokud chceme chápat vinu, jako problém metafyzický, pak jsme, ale vinni všichni…
Z podobných důvodů nemožnosti na této rovině bytí, pochopit skutečnost, používala spousta významných představitelů(např.Budha) negativní vymezení skutečnosti; tedy když vymenujeme a opustíme to, co není skutečnost, co je evidentně lživé; to co zbyde bude „nic“, realita.
Nyní, ale zpět k otázce Sfingy.
Je zřejmé, že otázka Sfingy, je otázkou lidské existence. Přesto však formální odpověď není dostatečná. Je třeba pochopit veškeré souvislosti, nechat je proniknout až do „morku“ kostí a především onou mystickou cestou hrdiny sám jít. Bez vlastní realizace není možné žádné osvobození, respektive, nikdo jiný za nás cestou spásy neprojde.
Formální a vlastně i správná, nikoli však dostatečná odpověď na hádanku zní asi takto:
„Onen dvou, tří a čtyřnohý tvor na zemi je člověk, v mládí na čtyřech, v dospělosti po dvou a ve stáří (s holí) po třech „nohách“ se pohybuje.
Pro hlubší pochopení výkladu hádanky Sfingy je třeba si uvědomit, skrytý význam mýtů. V mýtech, i v tomto příběhu se jedná ve skutečnosti o něco jiného, než se na první pohled jeví. Rozhodně zde nejde o fyziologicko-anatomické popisování vývoje a strastí člověka. Tím způsobem bychom se nutně minuli cíle.
Ve výkladu nutně musí jít o duchovní skutečnost života, o lidskou sebereflexi o navrácení ke „zdroji“ a k Bohu.
Tak tedy: člověk „na čtyřech“ představuje nejenom malé dítě, které ještě neumí pořádně chodit, ale představuje především nezralého člověka(kterých je na zemi většina), nazvěme ho třeba člověkem prvního stupně. Člověk „na čtyřech“, tedy symbolu hmoty, materiálu, je člověk, který je zcela uvízlý ve hmotě, v její iluzi, o níž vůbec nepochybuje a se kterou se plně ztotožňuje.
Takový pohled na život je vpravdě naivní a dětský, ale také plný otimismu a naděje. Člověk v úplném ztotožnění s hmotou naivně věří v pokrok i proveditelnost všech svých přání a tužeb. Patří sem také nezralá víra ve vědu a lineární pokrok, včetně neomezeného růstu.
Svět čísla dvě, tedy člověka zdánlivě dospělého(alespoň v tělesném smyslu), je světem polarity, konfliktů, světem buď a nebo, světem rozporů, nejednoty a svárů. Na této rovině již chybí ona zdánlivá jistota „na všech čtyřech“, člověk na dvou nohách je mnohem vratší, tedy je narušena jeho stabilita a jistota, musí se rozhodovat mezi dobrem a zlem, duchem a hmotou…Je popchopitelné, že zažívá „rozčarování“, zklamání a zdání zdánlivě idilického světa je pryč. V této fázi dochází k rozdělění na já – a ne-já. Dochází k realizací jáství, rozvoji egocentrismu, které ale člověka dovádí k zoufalství, jež je zdánlivě neřešitelné.
Svět čísla tři, tedy člověka sjednoceného, zbaveného rozporů, který již pochopil, že cesta k pravdě nutně vede přes sjednocení nesjednotitelného, přes sblížení nesblížitelného, přes spojení nespojitelného.
Nejedná se zde tedy o starého, ohnutého člověka o holi,jak by mohl vyznět mylný výklad. Jedná se zde o člověka, který je sjednocený, který integroval v sobě dualitu(třetí noha třeba jako duchovno, Bůh). Člověk číslo tři sjednotil protiklady a vyřešil rozpory a konflikty na rovině číslo dvě neřešitelné.
Je však třeba si uvědomit, že sebelíbivější a důchovnější, byť i pravdivá slova nemohou za nikoho převzít jeho cestu. Skutečný duchovní život totiž začíná až v okamžiku, kdy každý z nás, byť s velkým strachem a obavami z neznámého a nevypočítatelného vykročí na svoji vlastní cestu k realizaci. Je jasné, že na této cestě může být poutník úspěšný, nebo nikoli. V každém případě, se ale při nejmenším přiřadí k těm málo lidem, kteří byť prohráli, nevzdali se bez boje…
Přeji nám všem mnoho úspěchů na cestě k sobě domů..